Jan Křížek a umělecká Paříž 50. let
Národní galerie v Praze, Valdštejnská jízdárna
31. května 2013 - 13. října 2013
autorka koncepce a kurátorka Anna Pravdová
Národní galerie v Praze představila ve Valdštejnské jízdárně retrospektivní výstavu Jana Křížka. Z mnoha českých umělců, kteří se v minulém století usadili ve Francii, je Jan Křížek (1919–1985) jedním z nejoriginálnějších. Žil tam od roku 1947 až do smrti a vytvořil podstatnou část svého díla. Podněty českého umění dokázal propojit s aktuálními proudy poválečné pařížské výtvarné scény a nalézt vlastní osobitý výraz. Dostalo se mu uznání významných francouzských teoretiků i umělců, především Michela Tapiéa, Charlese Estienna, André Bretona, Jeana Dubuffeta, Pabla Picassa a René Duvilliera. Svá díla představil v progresivních pařížských galeriích a účastnil se několika významných kolektivních výstavních projektů. V jeho díle se ojedinělým způsobem propojují výsledky obdivu k archaickému a mimoevropskému umění, k raně románské stylizaci, barokní expresi i k dílu Augusta Rodina s naprosto spontánním, rychlým gestem pohybujícím se na hranici automatického, intuitivního a impulsivního projevu. Ve skutečnosti proces své tvorby dokonale promýšlel a přesně věděl, kam směřuje a co sleduje. Když také dospěl k názoru, že cíle dosáhl, tvorbu ve svých čtyřiačtyřiceti letech ukončil a z Paříže se odstěhoval na francouzský venkov.
Ačkoliv byl v prvé řadě sochař, zanechal po sobě i bohaté kresebné a grafické dílo. Počátkem padesátých let několik let soustředěně pracoval v malém pokojíku pro služky, kde s manželkou bydleli. S nikým se nestýkal, kreslil, vytvářel malé sošky ze dřeva a z hlíny. Chtěl se pořádně připravit, než svá díla opět představí veřejnosti. Jelikož neměl peníze na nákup surovin, materiál recykloval. Hliněné sošky rozbíjel, namáčel a modeloval znovu, papír nejprve pokreslil, pak jej namočil do vody či do tuše a následně do něj figury vyrýval. Pracoval s nejrůznějšími útržky, obálkami či papírovými ubrusy, které mu nosila manželka Jiřina z práce. Vznikaly tak barevné ryté kresby, jejichž technologie byla ovlivněna materiálovým nedostatkem, a přesto ve své době korespondovala s aktuálními výtvarnými postupy. V letech 1954 vytvořil cyklus černobílých litografií v dílně pařížského litografa a typografa Jeana Ponse, jehož ateliérem prošla řada významných umělců. Aby se nemusel vázat na cizí dílnu, přešel Křížek později od techniky litografie k linorytům. Na nich mohl pracovat ve svém miniaturním pařížském příbytku. V roce 1956 tak vytvořil soubor černobílých linorytů, v letech 1958 až 1961 pak linorytů barevných. Opět v nich zkoumá možnosti „autentického“ zobrazení lidské figury.
Vrcholem Křížkovy tvorby jsou kamenné a dřevěné sochy, které mohl v letech 1947–1948 dělat v pařížském ateliéru španělského sochaře Honoria Condoye, v roce 1948 na statku ve střední Francii u Marie a Oldřicha Dubinových a za letního pobytu v Gordes a v Bretani v letech 1955 a 1956.
Přelom padesátých a šedesátých let byl pro Křížka hektickým tvůrčím obdobím, kdy se pouštěl do řady nových experimentů. Vytvořil několik kreseb pastelem na novinový papír a pustil se také do koláží. Je to specifická kapitola Křížkovy tvorby, odchylující se od jeho dosavadních spontánních a „syrových“ postupů, třebaže z útržků papíru, někdy kombinovaných s kresbou, opět sestavoval obraz člověka či seskupení lidských figur.
Počátkem šedesátých let vytvořil cyklus obrazů a množství kreseb akvarelem či kvašem, v nichž rekapituloval hlavní problémy, jimiž se ve svém díle zaobíral – mnohé způsoby zobrazení lidské figury. V roce 1962 tvorbu uzavřel, přesvědčen, že má svůj problém vyřešen. Je příznačné, že svým dílům nedával žádné názvy; důležitý byl pro něho vlastní proces hledání, kontinuita, vývoj: kresby a sochy byly „pouhé“ etapy na cestě k poznání.
Výstava sleduje umělcovy životní osudy i vývoj jeho tvorby. Prezentuje dvacetiletí Křížkovy aktivní tvůrčí činnosti a představuje mnoho jeho dosud neznámých děl, zapůjčených jak z veřejných, tak soukromých sbírek v České republice i z významných muzeí a sbírek ve Francii (Fonds régional d’art contemporain Limousin, Fonds régional d’art contemporain Bretagne, Musée de la Cohue, Vannes, Musée des Beaux-Arts de Brest, sbírka abcd.). Křížkovu tvorbu doplňuje o díla jeho přátel či vrstevníků, s nimiž se osobně znal a kteří mu byli umělecky blízcí. Jeho dílo tak alespoň v náznacích vsazuje do mezinárodního kontextu poválečného umění: ukazuje úzké tvůrčí přátelství s Václavem Boštíkem, s nímž Křížek v době 2. světové války zkoumal v řadě kreseb vzájemné vztahy barev a linií, otázky artikulace plochy a prostoru a jejich rytmického členění.
Krátce po příjezdu do Paříže byla Křížkova díla zastoupena na první výstavě nového výstavního prostoru Jeana Dubuffeta Foyer de l’art brut, věnovaného představení děl vymykajících se obvyklým kánonům umělecké tvorby, pro které zavedl Dubuffet označení art brut. Tuto úvodní prezentaci z podzimu 1947 v rámci Křížkovy retrospektivy částečně rekonstruujeme. V letech 1948–1949 strávil Křížek několik měsíců v kraji se staletou hrnčířskou tradicí v jižní Francii. Vytvořil tam početný soubor užitných nádob i volných děl, vše ve svém osobitém primitivizujícím stylu. Pracovat tam mohl na přímluvu Pabla Picassa, který tam v téže době také dělal keramiku. Na výstavě bude Picassova keramická tvorba zastoupena díky zápůjčce z Picassova muzea v Barceloně.
V padesátých letech Křížkovu tvorbu podporoval a vystavoval hlavní teoretik lyrické abstrakce a tašismu Charles Estienne. Okruh umělců shromážděných kolem Estienna, do něhož Křížek v té době patřil, zde zastupují kresby Jeana Degottexe a René Duvilliera.
Osobitý primitivizující styl zobrazení ženských figur na Křížkových plátnech i kresbách rezonuje s tehdejší tvorbou Jeana Dubuffeta, především jeho cyklem Těla dam, z něhož vystavujeme dvě kresby. V druhé polovině padesátých let Jan Křížek docházel na schůzky surrealistické skupiny a s André Bretonem vedl zajímavou korespondenci. Breton jeho dílo také vystavil v galerii, kterou v Paříži vedl.
Anna Pravdová
K výstavě vyšla rozsáhlá monografie Anny Pravdové Mně z toho nesmí zmizet člověk, Jan Křížek (1919–1985) a v expozici byl k vidění dokumentární film Martina Řezníčka Jan Křížek, sochy a včely (2008).
ANNA PRAVDOVÁ (narozena 1973). Vystudovala francouzštinu a dějiny umění na Karlově univerzitě v Praze a dějiny umění na Sorbonně v Paříži. Zabývá se uměním dvacátého století a zaměřuje se především na česko-francouzské vztahy ve výtvarném umění a na aktivity českých umělců v zahraničí. V současné době pracuje jako kurátorka Sbírky grafiky a kresby Národní galerie v Praze.
