Lucie Raškovová To víčko nemusíte odšroubovávat, je v něm dírka
Galerie Hollar
27. května - 20. června 2021
Lucie Raškovová - grafička, ilustrátorka, autorka textů a odborná asistentka na katedře grafiky Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze oslavila své jubileum výstavou. Spolu s malířem a grafikem Karlem Halounem připravila výbor ze své dosavadní tvorby (1997-2020) a představila ji v Hollaru. Galerie a spolek nese jméno českého barokního grafika, který proslul také tím, že zachytil pro budoucí Londýn krátce před velkým požárem. Dík Václavu Hollarovi víme, jak před rokem 1666 vypadala metropole v celku, snad i charakter míst, kde žil. Ve výstavě Lucie Raškovové nacházím vlastně podobný záměr.
Lucie R. se narodila v Praze. Od té doby bydlí deset minut od Anděla. „Jezdím tudy každý den. Někdy dvakrát. Kroužím městem jako můra okolo světla, s matnou nadějí, že to má smysl.“ píše ve své autorské knize „Potkat anděla“. Je to ohlédnutí za dobou, kdy se Andělu říkalo podle stanice metra Moskevská, pak se udála revoluce, dva roky nato, vlastními slovy pověděno: „votroubek se slámou v botách“ nastoupil na UMPRUM k panu profesoru Šalamounovi, vdala se, narodilo se děťátko, přišla o bratra, o matku.
Místo a dobu, ale jinak, Raškovová zpracovává v „barvotiskové idylce“ grafických cyklů „Ne 20:00“. V neděli v osm večer v Československu dávali v televizi seriály. Scénáře osudů tehdejších soudruhů hrdinů i soudružek - jejich lásek a jiných komplikací banálně pojatého života působí směšně, i tím jak se tvářily reálně – k tomu účelu v nich účinkovali i kvalitní herci. Raškovová z odstupu vážně jiné doby přemítá o podstatě tehdejší slávy. Na cyklu pracuje dál. V deníkových záznamech z prázdninových pobytů zase zachytává vjem toho, jak nicotně mění krátkodobý pobyt, byť v exotických kulisách, naše zajeté myšlení a chování. Cesta k sebe poznání, o něž jde přece nejdřív, není dovolenkový rajz.
Na výstavě jsou k vidění cykly grafických listů, knižní ilustrace, plakáty a ukázky z deníků. Exponáty jsou doplněné o komentáře autorky, recenze etc. Lucie Raškovová si libuje v zavedených grafických technikách, ještě radši experimentuje. „Detaily jsou zpracovávány s obdivuhodnou mírou přímého abstrahování viděné skutečnosti“, napsala v posudku na Raškovové diplomovou práci Adriena Šimotová. Méně čar, ale okouzlení zůstalo. Nad tvorbou Lucie Raškovové se v textech zamýšlejí i Jan Rous a Jiří Šalamoun.
V říjnu se připomíná, nejen v Bohnicích, den duševního zdraví. Je prokázané, že pozorování ptáků člověku prospívá. Lucie Raškovová na tuhle zkušenost upozorňuje v cyklu „Ptáci“, kde opeřence nevšedním způsobem zachycuje v blízkosti člověka. Linka architektonických plánků, souřadnic map, nebo měsíčního kalendáře prolíná sytými podzimně laděnými barvami žluny, stehlíka, modřinky, straky a dalších. Pozorování těchto obrazů je blahodárné. Podobně asi jako zkušenost, kterou Lucie Raškovová předává učením, rozvádí ji v textu níže a odkazuje k ní název výstavy: “To víčko nemusíte odšroubovávat, je v něm dírka”.
Pavlína Bartoňová, říjen 2021
Když jsem před bezmála pětadvaceti lety nastupovala po absolutoriu na pozici asistentky vyučující základy grafických technik a hlubotisk, těšila jsem se na dlouhé diskuze, které se svými studenty povedu nad vznikajícími grafickými listy o finesách grafického řemesla, osamoceném údělu grafika, a představovala si okamžiky společné radosti z hledání a nalézání, které lze zažít jen při společné práci. Postupem času jsem zjistila, jak jsou takové rozhovory vzácné, a z nemnoha studentů, kteří byli naladěni podobně jako já, se stali moji přátelé. Když jsem se pokoušela své mnohaleté pedagogické působení shrnout do jediné nezpochybnitelné věty, jakéhosi profesního kréda, na nic zásadního jsem nepřišla. Na jazyk se mi neustále vkrádala věta To víčko nemusíte odšroubovávat, je v něm dírka, kterou v pedagogickém procesu používám nejčastěji, protože studenti si jí obvykle na uzávěru lahve s ředidlem nepovšimnou. Stala se tedy jaksi „samovolně“ názvem této výstavy. V přeneseném smyslu však také znamená, že nechci pouze představit reprezentativní výňatky ze své dosavadní práce, ale ráda bych ukázala i některé grafické postupy, ke kterým mě dovedla nutnost improvizace, jindy zase náhlé zjištění, že už dlouho cosi naprosto zřejmého přehlížím, nebo „pouhá“ zvědavost, co se stane, když… Radost z práce, znovuobjevování časem pozapomenutých postupů, stejně jako zapojování nových materiálů do starých technik je zábavné a vzrušující. Jestliže se snažím studentům vštípit základní pravidla a technologické postupy disciplíny, musím logicky nejprve sama vyzkoušet, co se přihodí, pokud nástroje, tiskový tlak nebo materiál použiji jinak, než je obvyklé. Potřebuji to ale vědět především z vlastní nutkavé potřeby posouvat hranice pravidel. Pokud se je snažím porušovat, musím je mít nejprve zažitá a teprve potom hledat odpovědi na důsledky jejich nedodržení, vedoucí tu a tam k překvapivým závěrům. A nejen to, vedou také k radosti z dobrodružných objevů, které by nemohly nastat bez úcty a pokory k řemeslu.
Lucie Raškovová
Byl jsem při tom
Lucie Raškovová je grafička, ilustrátorka, výtvarnice a autorka textů záznamových i beletristických. Na pražskou UMPRUM jsme se před třiceti lety dostali krátce po sobě, já jako učitel dějin umění a estetiky, ona jako studentka ateliéru ilustrace a grafiky Jiřího Šalamouna, takže mohu konstatovat: Byl jsem při tom. Naše setkávání v rámci seminářů záhy přerostlo v páteční popíjení čaje nad knihami, nejprve oborovými, pak těmi oblíbenými, důležitými i kratochvilnými. Ani po ukončení Luciina studia jsme se nepřestali vídat a navštěvovat, k půjčování knih přibyl i společný zájem o antikvární úlovky, barokní opery a růže.
Jiří Šalamoun tvorbu svých studentů, tedy nejen Luciinu, orientoval ke knize a grafice. (Zaujetí grafickými technikami ji nakonec přivedlo až na místo pedagoga tradičních grafických technik, které zastává dodnes.) Ovšem jejímu studiu předcházely celkem neobvyklé pracovní profese. Byla zaměstnaná nejprve jako ošetřovatelka dostihových koní a potom jako operátorka výpočetního střediska. Díky té první se v jejích grafikách někdy zjevují koně jako snové fantomy. Tak zvláštní a ojedinělé to však není, vzpomeňme třeba na podobný vztah ke koním u jiné české grafičky Aleny Kučerové. Jízda na koni krajinou dává jezdci volnost, propojuje jej s ní a navíc mu nabízí prostor a ticho.
Tvorba Lucie Raškovové je rozmanitá, zároveň však velmi soustředěná. Už od počátku se v ní rozvíjejí témata, která je možné sledovat v proměnách a různých podobách ve všech oblastech a obdobích její tvorby. V počátcích je v ní silně akcentován prostor, ne však prostor kosmický, ale blízký: krajina a příroda, prostor mapovaný cestami, detaily travin, stromy a jejich stíny. Tedy krajina individuálního vnímání „vnějšího světa“. Zajímá ji ale také prostor „vnitřní“: uvnitř místností a domů, v bludištích jejich chodeb. Oba prostorové aspekty, toto vně a uvnitř, vyjadřuje pomocí úsporné škály nacházející se mezi černou a bílou, tedy jinak řečeno mezi tmou a světlem.
V roce 1995 se Lucie Raškovová účastnila Mezinárodní letní akademie v Salzburku, v době, kdy tamní kurzy vedla Adriena Šimotová. V souvislosti s tímto tvůrčím pobytem vzniklo devět grafických listů cyklu Polosvěty, které do krajiny vnášejí fantasijní prvky, rozvinuté dále v grafickém souboru krajin nazvaném Sny. Rozostření reality a její přenos do snové oblasti pak rozvíjí i v ilustracích bibliofilií, kupříkladu k fantasiím Aloysia Bertranda Kašpar noci (2010, vlastním nákladem), v nichž se obraz podivuhodně propojuje s přeludným a sarkastickým světem autora, plným podivností a skřetovských přízraků. I tady si lze povšimnout jejího způsobu práce, pro niž je příznačné propojování v cykly, které téma rozvíjí a současně prohlubují. V krajinách to bývá zaujetí samotným areálem, jeho atmosférou a hlavně pak detaily v podobě cest, stromů a jejich stínů. Velkou roli často hraje i struktura, vystupující z plochy tiskové desky.
Tento aspekt můžeme pozorovat už v její závěrečné práci na VŠUP z roku 1997. Tehdy si pro svůj bibliofilský tisk Nebezpečí sklizně vybrala Březinovy básně, které doprovodila osmi lepty technikou měkkého krytu. Oproti Březinově typicky symbolistní rétorice „všehomíra“ ozvučeného vesmírnou hudbou volí si Raškovová prostor dohledný, hmatatelný a viditelný, ať už „na cestě“, nebo ve vnitřním prostoru s bludištěm chodeb a zdí. Oběma prostorům je vlastní pocit samoty, melancholie a smutku. Jsou přítomny v krajině i cestách lemovaných stromy a jejich stíny. Cit pro krajinu, rozvrstvení světla a tmy dává jim zvláštní rytmus, který, ač evokuje vzpomínky na krajiny symbolismu, je u Raškovové zpodobněním čistého prožitku. V nastíněných souvislostech lze vzpomenout na lepty Ladislava Čepeláka z druhé poloviny 20. století, které jsou založeny podobně na škále dvou „nebarev“ (černé a bílé) a pocitu prázdnoty.
U Raškovové je tento pocit obsažen také v leptech pro drobné bibliofilie s básněmi Jana Skácela, např. Malá recenze na sníh (1997, vlastním nákladem), jejichž černobílá škála vyjadřuje zároveň i „plno nastlaného zasněženého ticha“. Tento rys postihl už profesor Jiří Šalamoun ve svém shrnutí studia Lucie Raškovové, když se zmiňuje o „podivné vážnosti (...) v napjatém tichu starého světa, nutící se silou vůle ztlumit vlastní napětí, strnout ve zvláštním klidu fotografických momentek“.
V době krátce po absolutoriu ilustruje pro Knižní klub Petrolejové lampy Jaroslava Havlíčka, které doprovází reprodukce leptů s prázdnými interiéry, ozářenými pouze světlem petrolejky. I když příběh nabízí velice expresívní situace, jak je známe třeba z filmu Juraje Herze, Raškovová si opět vystačí s černobílou škálou a prostorovým minimalismem, který tísnivost příběhu jen násobí. Ačkoli Havlíčkovy Petrolejové lampy představovaly vykročení z okruhu bibliofilií, nebyly výrazným odklonem od osobního tématu. Cítění syrovosti krajiny a prázdnoty prostoru, které nepotřebuje postavu k vyjádření jejich melancholie, je jedním z charakteristických rysů určité linie českého umění, v níž se krajina stává nositelem vnitřních dějů a pocitů, tak jak je to zjevné třeba v krajinách Antonína Slavíčka nebo leptech již zmíněného Ladislava Čepeláka.
Raškovová však ilustruje také knihy určené převážně mladým čtenářům, někdy dokonce těm nejmenším, jako v případě leporela na motivy lidové písně Ukolébavka (2013, vlastním nákladem), které je zároveň ukázkou její specifické práce s barvou. Dětem patří i autorská knížka říkadel Nereptej a breptej, kterou Raškovová vydala vlastním nákladem v grafické úpravě Jaromíra Štourala roku 2012, v počtu padesáti kusů. Čtyřverší k jednomu každému z písmen latinkové abecedy připomínají humor nonsensů, na nichž je vystavěna poetika anglického limeriku. Ke stejnému žánru se hlásí také říkanky Jiřího G. Manna Ještěrka na štěrku a jiné příhody, které pro nakladatelství Thyrsus ilustrovala v roce 2010. Knihu graficky upravil Luboš Drtina, jehož pojetí „pohyblivé typografie“ je ryze výtvarné.
Tituly, které Lucie Raškovová pro různá nakladatelství ilustruje, vynikají nejen obrazovým bohatstvím, ale zároveň i specifickým způsobem přístupu k textu. Knihu Samota není zlej, kterou napsala a vybavila bohatým ilustračním doprovodem, vydalo v roce 2015 nakladatelství Brkola. (Tato kniha byla nominována na cenu Magnesia litera jako objev roku.) Také v jejím textu se objevují rysy, které jsou pro tvorbu Lucie Raškovové charakteristické. Je to především napojení na vlastní životní zkušenost a typické zrcadlení životních postojů. Vystupující postavy jako by čtenáři napovídaly, že mají nějaký reálný předobraz, disponují specifickými charakteristikami, které zakládají reálnou typologii příběhu. Ti starší jsou obdařeni životní moudrostí, láskyplností, ale také steskem. Péťův tatínek je námořník, který tráví většinu roku mimo domov. Jednou z nejdůležitějších postav příběhu je sousedčin pes Samota, jehož jméno se objevuje i v názvu knihy. Příběh, stejně jako jeho ilustrace je prostoupen jasem a pocitem štěstí, má ale i svoje stíny – nejen ve smutku nad odchodem některých bytostí nebo jejich dlouhou nepřítomností. Popisuje a zobrazuje hodnoty, které utvářejí skutečnou životní plnost a tím se trochu podobá pohádce nebo nostalgickému snu.
Ilustrace knih, které předcházejí autorské novele Samota není zlej, jsou rovněž určeny mladým čtenářům. Pro nakladatelství Albatros ilustrovala Raškovová knihy Marka Twaina Dobrodružství Toma Sawyera (2005) a Dobrodružství Huckleberryho Finna (2007). Není jednoduché ilustrovat tyto příběhy po Kamilu Lhotákovi, jehož obrazový doprovod patřil mezi ikony mladých, ale i starších čtenářů. Lhoták zviditelňoval pionýrskou dobu Ameriky s obdivem pro techniku 19. století, s jejími paroloděmi, velocipedy a samohybnými stroji. Lucie Raškovová, na rozdíl od něj, sleduje děj a jeho postavy jako charakteristické typy v jejich přirozeném prostředí – venku i doma. Velkou roli u ní hraje podoba klukovských her a jejich tajemství, stejně jako jejich rošťárny, pro svět dospělých často obtížně zvládnutelné. Ilustrace v souladu s textem reflektují atmosféru anglického a novoanglického románu, připomínajícího společnost 19. století, viděnou prizmatem zakladatele moderní amerického románu Nathaniela Hawthorna. Raškovová rozvíjí příběh jako bohaté a volné obrazové vyprávění, v případě Toma Sawyera dokonce pouze černobílou kresbou. Je zřejmé, že empatie, která je z jejích ilustrací patrná, má zdroj ve vlastní zkušenosti s dětským světem.
V některých knížkách se její způsob obrazového vyprávění promění a přiblíží se komiksu. Někde k tomu vybízí samotný námět, v němž chce postihnout vše v co největší rozmanitosti, s ohledem na rychlost informací. Cestovní deník SPAIN (2019) je autorským tiskem vyprávějícím příběh po způsobu někdejších „dovolenkových čtení“. Grafická úprava Karla Halouna a Jana Zicha používá poněkud jiný výtvarný jazyk, než kterým „hovoří“ Lucie Raškovová. Její zprávu o prázdninovém pobytu řeší jako reklamní noviny určené k rozdávaní na pláži. Komiksovou stylizací ilustračního doprovodu vychází Raškovová vstříc autorovi textu a grafické úpravy Karlu Halounovi v jeho dramatických hříčkách sebraných v knize Hrana hry (Brkola, 2019).
Jejich vzájemná spolupráce se promítla také do podoby knihy Přemysla Janýra Princezna z Tapiti (Brkola, 2019). Společně s textem revokuje vzpomínku na vzdálený způsob soužití člověka s přírodou v jakémsi původním, dnes už pozapomenutém propojení. Naposledy tento vzdálený svět ještě autenticky zobrazoval a popisoval Paul Gauguin v textech Noa – Noa, které Janýrův spisek možná ovlivnily. Raškovová tuto genezi reflektuje, zároveň ji však obohacuje. Zobrazuje postavy, jevy a situace, které doplňuje nádhernými přírodopisnými tabulemi s podobami ptáků, ryb, schránek, mušlí a škeblí nacházejících se v této oblasti, z našeho pohledu téměř na konci světa. Tabule a způsob jejich zobrazení tkví zřetelně v uplynulé době ještě ne tak vzdáleného 19. století. Vše úhrnem přetavuje ve vzpomínku na prvotní vztah člověka se světem, který sám zpřetrhal a tuto trhlinu dál neustále rozšiřuje.
V několika posledních letech se výraz i témata grafické tvorby Lucie Raškovové radikálně proměnily. Změnu přivodil, mimo jiné, i její přechod na jinou grafickou technologii. Začala pracovat s reprodukčním strojem RISO SE 9380, který umožňuje soutisk různých výtvarných prvků, mnohdy převzatých, jako jsou například makulatury, různé vernakulárie a nalezené tiskoviny v kombinaci s autorskými vstupy. Tato technologie ji zároveň nabízí bohatou paletu barev a především možnost přetisků kolážovaných skrumáží. Ani u této techniky se však Lucie Raškovová nevzdálila pro ni typickému rozvíjení tématu v cyklech. Tvoří je různé námětově sjednocené celky drobnějších grafických listů, z nichž vytváří i malé série kalendářů. Patří k nim „zvířecí“ cykly Divočina (2017) nebo Domácí: hosté (2018), kde pod „podobizny“ zvířat umístila dekorativní tapety. V roce 2020 vznikly risografické pohlednice s ptáky, jejichž název je citátem z časopisu Science Daily: Pozorování ptáků zlepšuje duševní zdraví.
Zaostřené pozorování okolního světa se u Raškovové objevuje ještě v jedné neobvyklé podobě. V určité době pořizovala mobilním telefonem fotografický deník každodenních cest z košířského domova přes Anděla do vnitřní Prahy, jehož výsledkem byly maloformátové tisky inkoustovou tiskárnou na ušlechtilém papíře, které uzavřela do cyklu nazvaného Paměť je téměř plná. Svět za okenními skly tramvaje je tu často zkreslený deštěm, přítmím pouličního osvětlení a chaosem vnějšího dění. Postavy jsou rozmazané, deformované pohybem a nečistotou oken, které melancholii odrážejí i navozují. Stejně jako události vnější i vnitřní.
Může se zdát neobvyklé, že po příběhových ilustračních souborech se najednou v práci Lucie Raškovové začínají objevovat grafiky, jejichž témata jsou úzce vymezená: domácí zvířata či zvířata volné přírody. Jejich podobizny vypadají, jako by byly zavěšené na stěnách starých bytů, díky dekorativním plochám podtisků, nenesoucích žádnou civilizační zátěž. Představují určitý očistný ekologický řez, stejně jako připomenutí ztraceného času. Jako by naznačovaly nějaké soužívání, někdy dávno a se vším. Pojem soužití je ostatně také jedním z klíčů k povaze celé tvorby Lucie Raškovové.
Jan Rous (Okolnosti vzniku textu výše viz korespondence níže.)
Korespondence s Janem Rousem
Dobrý den pane profesore.
Doufám, že se Vám v rámci možností daří dobře a že konec léta prožíváte v poklidu. Píši Vám ze zcela zištných, až neomaleně sobeckých důvodů. V únoru mi bylo padesát, což jako argument pro uspořádání samostatné výstavy v galerii Hollar kupodivu stačilo. Mám přislíbený termín na přelomu května a června příštího roku. Sesmolila jsem krátkou anotaci, kterou máte v příloze, a chtěla jsem Vás poprosit, jestli byste nebyl ochotný napsat k výstavě krátký text. Bude to vlastně od všeho trochu, takže na co si vzpomenete, to tam nejspíš bude. (pokud si na to taky vzpomenu) Taky něco asi napíšu, ale protože se o svět opírám spíš rukama, než hlavou, bylo by príma, kdyby Váš text uspokojil i případného erudovaného diváka a čtenáře.
Přeji příjemný zbytek prázdnin a těším se.
P.S. pozdravujte Zuzanu. Lucie Raškovová
P.P.S. Galerie Hollar, květen/červen 2021,
název To víčko nemusíte odšroubovávat, je v něm dírka.
Milá Lucie R.,
víte, že nejsem profesor, ještě mne zavřou za neoprávněný titul, jako mnohé senátory a poslance. Ale u výstavy budu rád, i když víte, jak to bylo se Z. Nejedlým „...ano Jan Jakub Ryba, o vánocích jsme vždycky jedli rybu. Znamená to, že mne k mnoha věcem už není radno pustit, nebo ano, ale hlídat. Jelikož chodím o dvou berlích a ještě ke všemu naše auto vypadá na odpis a ještě ke všemu mne 7. září odveze Zuzana na rehab. pobyt někam daleko a týden bude se mnou, zatím co já tam budu muset zůstat ještě 3 týdny bez dozoru, přijdu za vámi hned po tom všem. Budu ale chtít vidět co nejvíc a to samé i dovědět se, jsem náročný chovanec. Zdravím vás všechny, novou hudbu žádnou nemám, jen geniální nahrávku Beeth. kl. sonát s Friedrich Guldou, kterého jsem viděl a slyšel hrát někdy ke konci šedesátých let. I chovanci stárnou. Těším se na vás a uvidíme, já neuslyším
jr
Dobrý den.
Výborně a děkuju. Ještě je relativně dost času. Potřebovala bych hlavně asi text do něčeho mezi katalogem a monografii, protože bych ráda vystavila průřez všeho za třicet let. Že nejste profesor mi vůbec nevadí. Když použiji repliku z filmu Světáci („vona taková dáma může bejt kolikrát pěkná svině") tak von takovej profesor může bejt kolikrát pěknej vůl.
Těším se na shledanou.
Lr
