Josef Žáček
Narodil se 26. května 1951 v Praze. Vystudoval v letech 1977–1983 Akademii výtvarných umění v ateliéru malby u prof. Oldřicha Oplta. V roce 1993 absolvoval stipendijní pobyt v italské části Švýcarska (projekt ARTEST, Sant Abbondio – Ticino). Jeho dílo je zastoupeno v domácích i zahraničních sbírkách. Laureát Ceny Revolver Revue za rok 2014.
Žáčkova tvrdohlavá nejistota
To, co mají společného obrazy evangelistů, psů, květin, lumíků a portréty těch, kteří jsou nazváni teroristy, zdá se, že lze vyjádřit slovem nejistota. Tento pojem ale ztrácí svou negativitu, když si uvědomíme, že vše, čemu přikládáme charakter jistoty, je takovým díky pevnému skloubení našich lidských kognitivních konstrukcí. Jejich jistota je prokázána tím, že konstrukce do sebe zapadá a tak funguje. Jaké je ale toto prokázání? Symbolická hodnoty znaku kříže otevírá dveře do tajemství lidského soužití, ale právě tak slouží jako neutrální znak, využitelný k prospěchu té či oné libovůle. Jak namalovat kříž, aby byl klíčem k tajemství lidského světa a ne jen nástrojem k prosazení něčí moci? Soud odsoudil členy R.A.F. jako teroristy na základě jistých právních a informačních konstrukcí. Pochybnosti o těchto konstrukcích vzbuzují jak nejasnosti o průběhu zatýkání, věznění a průběhu soudu samotného, tak příčiny celé té „teroristické“ činnosti, které tkví v neprůhledné realitě institucionalizovaného násilí. Avšak „vyšší“ spravedlnost, která by byla schopna odsunout záclonu lidských konstrukcí, tu člověk nemá k dispozici. Člověku zbývá jen ta nejistota ospravedlňující hlubokou toleranci a touhu po pravdě. Tuto nejistotu maluje Josef Žáček. […]
Žáčkův umělecký postoj má vyhraněný, ale poměrně složitý vztah k současnému uměleckému světu. Ve své podstatě se od současné světové malby zas tak moc neodlišuje. Dokonce právě naopak: svou radikálností nedělá nic jiného, než to, co je základní tendencí vývoje umění v posledních dvou stoletích: připomenout alternativu k myšlení, jehož hlavním, ne-li jediným cílem, je ovládnout skutečnost tak, aby sloužila našim potřebám a stanoveným cílům, při čemž se nutně pozvedá otázka, koho zahrnuje slůvko „našim“. Radikálnost Žáčkovy malby se neprojevuje ani tak v samotném způsobu malování, jako v naprostém ignorování starosti o to, co si mají současné instituce s jeho díly počít. Žáček nejenže se nestará o aktuální vývojové směry či trendy, jak konstatoval Jirous. On se nestará ani o to, kam se jeho obrazy podějí. Distribuce Žáčkovy tvorby se nepochybně setká s velkými obtížemi jak z důvodů rozměrů, početných cyklů, tak z důvodů sociálně vypjatých témat (Kdo si pověsí na zeď portréty R.A.F. či Přímořských partyzánů?) „Obrazy Pepy Žáčka nejsou z tohoto světa.“ (M. I. Jirous) a také v tomto světě pro ně není připraveno místo.
Tento fakt je ale signifikantní pro charakter Žáčkovy tvorby: Její hluboce sociální a politický kontext paradoxně ústí v neakceptovatelnosti těchto děl sociálními institucemi. Obsah pojmu umění dnes daleko překračuje rozsah „světa umění“, jak jej chápal ještě Arthur Danto1. Říkáme-li tomu dnes „umělecký průmysl“, pak Žáčkova tvorba do tohoto kontextu nepatří, a to nejen díky výše zmíněným „obtížím“ (rozměry a témata), ale principiálně. Umění jakožto „umělecký průmysl“ je v jistém smyslu oprávněnou jednotou individuálních a institucionálních aktivit, zatímco Žáčkova tvorba je soustředěna na problematizování instituce jako takové. Ne, že by měl instituci za svého nepřítele. On jen vidí příliš jasně, že každá člověkem vytvořená instituce přistupuje k citlivým událostem lidského soužití neadekvátně, abstrahuje je do podoby, kterou vyžadují technické prostředky komunikace. Je-li znakem instituce to, že je spravována obecně stanovenými pravidly, pak je institucí i jazyk. A dokonce nejen verbální jazyk se svým obecně kodifikovaným slovníkem, a pravidly gramatiky a syntaxe. Do jisté míry je institucí i obrazový jazyk. I ten, má-li být komunikovatelný, musí mít svá pravidla, jakkoli tato jeho pravidla budou vždy v napjaté opozici k jedinečnosti té které umělcovy intence a invence.
Žáčkův malířský jazyk je zřetelným výrazem tohoto napětí, které zpochybňuje každou formaci, každé úsilí vtělit označované do obecně přijaté podoby označujícího, proměnit živou myšlenku ve znak pevně svázaný s daným obsahem. Ať je to chvějivé dobrodružství pozadí jeho obrazů, které opakovaným vymýváním stop štětce a novými a novými kresebnými zásahy vytváří pole znaků, které jakoby se ještě nezrodily – malíř v této souvislosti používá slovo „fetus“ označující ještě nenarozený plod. Stejně tak figury jeho obrazů, které odkazují ke kulturním kontextům a přitom zároveň zpochybňují jejich institucionalizovanou formu, nebo připomínají sociální události, a to tak, že implicitně demonstrují tragickou nedospělost a nezralost lidí, kteří v nich na obou stranách figurují.
Ludvík Hlaváček
In: Josef Žáček Anticorps, GHMP, publikace vydaná u příležitosti výstavy v Colloredo-Mansfeldském paláci v Praze, 2017; vyjmuto z textu Žáčkova tvrdohlavá nejistota
1Arthur Danto, Artworld. Journal of Philosophy 1964, č. 61, s. 541, Česky Aluze 2009, č. 1
