Šalamounovy rukopisné modlitbičky
Drobný soubor modlitebních knížeček z 18. a 19. století z pozůstalosti Jiřího Šalamouna (1935–2022) je jen malým vhledem do malebného výtvarného světa rukopisných zdobených modlitbiček. Tyto knížečky byly Jiřímu Šalamounovi – tak kreativnímu autorovi, v jehož ilustracích se setkává dětská hravost, humor, smysl pro naivní, popisné i spontánní - velmi blízké. Zaujetí pro drobné rukopisy, které dotvářejí svět pozdního baroku, sdílel se svým přítelem Janem Pošem. Jan Poš ručně opisované a zdobené modlitební knížečky sbíral náruživě. Během tří desetiletí shromáždil na čtyři sta artefaktů, které se posléze dostaly do sbírek Muzea umění Olomouc, a z nichž také vycházela výstava doprovozená odbornou publikací Růžová zahrádka (Pozn. 1).
Jako člověk blízký Pošově rodině jsem byla sama několikrát přítomná scénám, kdy se oba pánové při pravidelných setkáních, uzavřeni do společné bubliny obdivu k těm knížečkám, dětinsky radovali a oceňovali originální výtvarnou podobu těch jednotlivých knížek a jejich detaily. Bylo to potěšení okouzlených znalců, bibliofilů, milujících poezii a humor, radost z objevování. Z těchto nezapomenutelných scének bylo patrné, jak se může kniha stát životním potěšením. Jiří Šalamoun nebyl skutečným sběratelem modlitbiček jako Poš. Těch několik exemplářů, které jsou dnes součástí rozsáhlé sbírky modlitebních knížek v Moravské zemské knihovně v Brně (v říjnu 2026 o ní vydá knihovna odbornou publikaci), jsou ale přesto vybranou kolekcí, kterou si Šalamoun shromáždil jako častý průzkumník pražských antikvariátů pro radost a inspiraci.
Dělat výstavy o knížkách je specifické a náročné, protože nic nemůže nahradit požitek skutečného vnímání knihy jako živého organického celku, to pohlazení ohmatané obálky, dotýkání, listování, vůni starého papíru, dojemnost celku, vědomí toho, kolik paměti v sobě nese a jak životně cenná věc to byla pro původní majitelku či majitele, spojená s nadějí, vírou … Tato on-line výstava představuje vybrané ukázky z těch několika exemplářů Šalamounovy kolekce, ovšem jsou to jen fragmenty, vybrané náhledy knížek, jejichž produkce obecně je vymezena zhruba lety 1750 a 1850. Rukopisných knížek psaných kurentem představujeme osm, z toho je šest německých a dvě české. Dva exempláře pocházejí z 18. století, ostatní z 1. poloviny 19. století. Specifický charakter má neilustrovaný rukopis, který podle typu písma vznikl už v 1. polovině 18. století, a nejsou to modlitbičky, ale „písně pohřební“, obsahující zápisy rozjímání a poučení pro čas života a smrti. Ještě jedna rukopisná knížka ze Šalamounovy sbírky neobsahuje modlitbičky, nýbrž ilustrované výjevy ze Starého zákona. (Pozn. 2 – viz seznam rukopisů) Na předkládané on-line výstavě je přitom řazení reprodukcí vybraných z knížek souboru Jiřího Šalamouna zaměřeno na výtvarnou strukturu a obrázkové motivy, které jsou pro tyto rukopisné a zdobené knížky charakteristické. Obdobné dělení podle Jana Poše bylo uplatněno i v jejich prezentaci na bývalých muzejních výstavách.
Všechny ty útlé skromné knížky svou službu dávno splnily (kdo by dnes četl kurentem či frakturou), staly se z nich památky, které svědčí o lidech a době svého vzniku, svědčí o potřebě živého náboženského cítění spojeného s potřebou krásy a radosti, a přitom krásy neimportované, ale „zpracované“ přímo v místních venkovských a maloměstských poměrech. U nás je znám termín lidové baroko, které mělo svůj odraz v krajině, v architektuře, v malovaném nábytku, keramice, obrázcích na skle, ale kniha, vlastně pokus o „krásnou knihu“ v lidovém prostředí je jev vzácný.
Přitom šlo o rozšířený kulturní úkaz zcela přirozeně propojený se životem ve venkovském nebo maloměstském prostředí, které bylo dvojjazyčné, ale vykazovalo přirozené duchovní a kulturní propojení. Souběžně zde vznikalo množství jak česky, tak německy opisovaných modlitebních knížek, jejichž struktury byly sice závazné, ale jejich přepisy a výzdoba nepostrádají invenčnost. Amatérští tvůrci zde uplatňovali svůj talent, opřený o respekt k poslání modlitební knížky, zároveň dbali i o její krásu a sličnost. O umění písma, kaligrafii, barevný výtvarný doprovod. Předlohami jejich opisů byly rozšířené tisky přesně určených souborů modliteb, nejčastěji podle Martina Kochema (to jsou v názvech štěpné, duchovní, růžové zahrádky nebo Nebeklíče), nebo dvorního rady von Eckartshausena (název Bůh jest nejčistší láska). Vycházely z dlouhé tradice modlitebních knih.
Ručně opisované a zdobené modlitební knížečky připomínají knížky ze skriptorií středověkých dílen, ovšem v rustikálním pojetí. Ručně je opisovali venkovští kantoři, jejich pomocníci, ale i úředníci, řemeslníci, prostí lidé, laici a také je zdobili a ilustrovali a dodávali jim tak novou výtvarnou kvalitu; dnes je můžeme vnímat jako nedoceněné, pozapomenuté projevy specifické knižní kultury českého a moravského venkovského prostředí. Vždy obsahovaly obvyklý soubor textů (ranní, večerní modlitby, modlitby ke zpovědi, ke mši, k svatým atd.). Významný je však pro nás výtvarný doprovod, na něm můžeme ocenit schopnosti transformace existujících modelů křesťanské ikonografie a také invenci tvůrců. Toto bohatství rozšiřuje i výběr výtvarných ukázek z knížek Šalamounova konvolutu.
Celé téma rukopisných modlitebních knížek v sobě nese několik rovin, které jsou zajímavé také z hlediska etnografického, historického, ikonografického apod. Zvláště je v tomto směru pozoruhodná rustikalizace křesťanského umění a jeho proměny. V případě umění knihy rukopisných modlitbiček musíme ocenit spontánnost, živelnost a dynamiku výtvarných projevů, které je nečekaně propojují i s dneškem, s moderním uměním. Samotný Jan Poš jako znalec na těchto knížkách oceňoval schopnost písařů zbavit ilustraci její izolovanosti a pojímat knihu jako živý grafický celek, který je pak oproštěn od statičnosti a popisnosti. (A to je nakonec i princip Šalamounovy ilustrační tvorby). Je v nich svým způsobem naplňován ideál skutečně živé knihy, knihy tisíckrát dotýkané, spojené s životem, v níž má nejvyšší roli především její duchovní náboj, jsou to dílka protknutá vřelostí, opravdovostí. (Byly také určeny většinou „pro osobu ženskou“). Vůbec poprvé byl jejich fenomén představen na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze v roce 1895.
Opisování a zdobení modlitebních knížek je bezesporu česko-moravské specifikum, které se jinde nevyskytuje, snad je to i geografickým a kulturním podložím našeho území, odrazem jeho přirozeného tvůrčího potenciálu, který tu byl a jistě stále musí být.
Anežka Šimková
Pozn. 1) Růžová zahrádka / Rukopisné modlitební knížky 18. a 19. století / Sbírka Jana Poše, Arbor vitae – Muzeum umění Olomouc, Praha 2009 (texty: Jan Poš, Anežka Šimková, Zdeněk R. Nešpor, Jan Kvapil, Jiří Šalamoun; grafická úprava Petr Šmalec). Publikace dostala nejvyšší ocenění v soutěži Nejkrásnější české knihy roku 2009 za typografickou úpravu a zvláštní ocenění v národní soutěži Gloria musaealis 2009; repríza olomoucké výstavy proběhla v roce 2012 v Praze ve Strahovském klášteře.
Pozn. 2) Seznam rukopisů Šalamounovy sbírky:
1. Himmlisches Specerey-Kästel mit allerhand auserlesenen Geistlichen Spezereyen und Seelen-Labunger erfüllet. Zu Trost und Erquickung frommer Seelen zusammen getragen, 1778
2. Gebeth Buch, 1827
3. Der Betende nach dem Geiste JESSI, 1. pol. 19. st.
4. Geistliche Gebetter für katholische Christen zum Täglichen gebrauche, 1819
5. Gebet Büchel für mich, 1830
6. Začinági se pisně pogřebni nad staryma lidma, tež nad ditkama malími, a žalmi. Začátek swůg magi W roku Páně (dále nečitelné), 1. pol. 18. st.
7. Modlitby ranní …, 1. pol. 19. st.
8. Starý zákon, torzo rukopisu s dochovanými 22 barevnými ilustracemi výjevů ze Starého zákona (podle poznámky jich bylo původně 76), které se opírají o původní grafické předlohy, 1. pol. 19. st.
ANEŽKA ŠIMKOVÁ (1946) je kunsthistorička, editorka a emeritní kurátorka Muzea umění Olomouc, kde od 90. let budovala sbírky art brut a užitého umění.
