Lucie Raškovová
Lucie Raškovová se narodila 3. února 1970 v Praze. Zabývá se technikami hlubotiskovými, především technikou měkkého krytu, bibliofiliemi a autorskými knihami.
Studium
1984 - 1987 SOUz Velká Chuchle, učební obor ošetřovatel a jezdec dostihových koní
1988 - 1990 SŽS Středokluky u Prahy, maturitní studium při zaměstnání
1991 - 1997 VŠUP – ateliér ilustrace a grafiky, profesor Jiří Šalamoun
Stáže
1994 Hochschule für Kunst und Design Halle, Německo, profesorka Ingrid Schuldheiss
1994 Mezinárodní litografické symposium v Lipsku, Německo, profesor Christian Müller
1995 Mezinárodní letní akademie v Salzburgu, Rakousko, Sommerakademie für Kunst und Design, pod vedením Adrieny Šimotové
Zaměstnání
1988 JZD Družba, Suchdol u Kutné Hory, ošetřovatel a jezdec dostihových koní
1988 - 1990 Agroprojekt / Agroprojekt - centrum, operátor výpočetního střediska
1997- doposud asistentka / odborná asistentka na katedře grafiky Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze
Cesta od jevu k podstatě,
tak bych zkráceně pojmenovala práci Lucie Raškovové. Všichni skuteční umělci tuto cestu znají. V jejím případě je tato cesta až ukázkově přímočará, možná až příliš, jakoby jí chyběla pochybnost. Ale v jádru tomu tak není. Vezměme třeba její kresby, studie přímo z přírody. Jsou neobyčejně pokorně viděné a právě tak pokorně zaznamenávané. Detaily jsou zpracovávány s obdivuhodnou mírou přímého abstrahování viděné skutečnosti. Ve změti šrafur (tráva, větve atd.) vzniká tajemné prostorové kouzlo, připomínající výjimečné grafiky Seghersovy.
Druhou část diplomové práce autorky tvoří grafické listy. Přiznám se, že je vnímám spíš jako mezičlánek mezi reálnou studií a definitivním kompozičním celkem ilustrované knihy. Samozřejmě, zpracování je citlivé a technicky skvělé. Přesto se domnívám, že svým pojetím patří trochu jiné době, jinému času. Postrádám v nich jednoznačně postavenou kompozici, která by nebyla jen výsekem reality. Možná, že Raškovové chybělo více času na zpracování témat, možná, že ten mezičlánek volných grafických listů je v daném případě trochu problematický sám o sobě. Ale i zde se objevuje několik výrazných listů. Zvlášť jeden s tématem lesa, který je ve svém mythickém pojetí až „váchalovský“, dává záruku dalšího posunu i ve volné grafické tvorbě.
Zcela zvláštní kapitolou, kterou přijímám bezvýhradně je výsledná práce Lucie Raškovové, grafická úprava a ilustrace ke knize poesie Otokara Březiny Nebezpečí sklizně. Naprostá suverenita, se kterou je zvládnuta forma i obsah, zaslouží skutečný respekt. Pokora je stále přítomná, člověk ji však tuší spíše v pozadí, je překryta velkou formou, jasnou skladbou, pádným vyjádřením. Všechny ilustrace jsou stejné kvality, každá má svou identitu, nic se neopakuje, ale vše zároveň splývá ve velikou jednotu. Kvalita struktur a sametovost černí je obdivuhodná. Zároveň je vše prosté lukrativnosti i popisnosti. Aniž se Raškovová vrací k minulému času a tradicionalismu, je její spojení s Březinou absolutní. Je to vlastně spíš jakési duševní setkání, kde každý z nich zůstává práv své době, jeden slovem, druhý obrazem.
A nakonec snad něco, co může znít dnes velmi neaktuálně: Můj respekt k tomu, čemu se říká píle. Nikoliv mravenčí, ale lidská. Pokud je využita v plně duchovním smyslu, pokud nevede k samoúčelnému, stále se opakujícímu gestu, pokud je autor schopen se zastavit a zkorigovat se, je tato vlastnost něčím velmi cenným. Lucie Raškovová to dokládá téměř vším. Za to, že dokázala dojít touto cestou k oné podstatě jí vyslovuji svůj obdiv.
Pod čarou ještě malá připomínka: Uvědomila jsem si teprve na závěr, že jsem poněkud přehodila posloupnost jednotlivých částí diplomové práce. Ale nechci to už měnit, protože si přeji v každém případě, aby můj závěrečný hold byl opravdu bezvýhradně vzdán oné knize.
Adriena Šimotová, oponentský posudek diplomové práce, červen 1997
Milá slečno Raškovová! Čím víc slov, patřících nějakým způsobem k Vám a Vaší práci se hromadí na papíře, tím i současně roste obtížnost sestavit z nich (nejen ze školně – úřední povinnosti) nějaké zřetelné věty o Vaší absolventské práci, ale i o Vás samotné.
Podivná vážnost stojících bezvěkých figur, věcí a stromů v krajině i interiérech v jakémsi napjatém mrtvém tichu starého světa, nutících se silou vůle ztlumit vlastní napětí, strnout ve zvláštním klidu fotografických momentek, okamžiků nejasných pravd, ve kterých je zastihujeme, osoby i stromy bez příběhů, bez minulosti a možná i budoucnosti jsou jí tak trochu podobné a trochu zase ne, vážné řecké ženy, vdovy v matném přítmí chodeb nakreslených s velkým smyslem pro atmosféru, škálu šedivých půltónů v polosnové realitě, jsou jakoby poznamenané četbou trochu salónních knížek, pečlivě a zodpovědně vnímaných a pak možná odsunutých ve prospěch vlastních vizí, vědomě a programově nemódních. Možná, že obavy z rizik momentálních vln jsou vyváženy ochotou přijmout rizika staromódní samostatnosti, jakési akademické autentičnosti posunu zpět v čase do klidu parků a lesních cestiček.
Slečna Raškovová vytěžila z té pro dnešek tak neobvyklé možnosti navazovat na pro nás už znova tajuplnou dobu, snad až konce monarchie, jakési nově avantgardní světy své vlastní, téměř virtuální reality stinných hájů a záclonek. Ráj zodpovědných lidí v imaginárním světě.
Zdá se, jakoby grafický materiál, trochu vždycky odpírající poslušnost, nutící a svádějící k alchymistickému kuchaření, současně legitimoval vynucenou pílí a zodpovědnou pracovitostí prodloužené mládí, odsunuté utrpení dospělosti i obtížné otázky, vynořující se v dlouhých sezeních nad kovovými deskami a ruční sazbou.
Nevím, jestli je toto ještě stín minula, nebo už zase výhonek nějaké další přípravné fáze neustále se měnících výtvarných pohledů na svět, zárodek nějakého dalšího amalgámu bývalého a budoucího. V každém případě je to ale neobyčejně kvalitní zakončení čehosi a solidní fundament pro krok ven do života.
Jiří Šalamoun, červen 1997
