Eugen Brikcius se narodil 30. srpna 1942 v Praze. Po maturitě pracoval rok na stavbě, tři roky jezdil na nádraží s ještěrkou, rok pracoval v textilním skladu, dva roky v papírně, pak rok ve "výzkumáku" u počítacího stroje a následně u věhlasného teoretika moderního umění Jindřicha Chalupeckého ve Špálově galerii (67-68). Přitom dálkově studoval čtyři roky ekonomii, následně filosofii a sociologii na FFUK (66-70), filosofii na University College v Londýně (68-70), kde studia dokončil v roce 1982 disertační prací Ontological Argument. Na vojně nebyl, dostal modrou knížku.
Ve druhé polovině šedesátých let pořádal Brikcius happeningy resp. cvičení, v nichž rozvíjel dva základní principy své celoživotní poetiky - mystifikaci jako zjevení hlubší pravdy a ozvláštňování každodennosti inscenováním umělých, výtvarně působivých událostí. Za realizaci cvičení Díkůvzdání (67) byl odsouzen za trestní čin výtržnictví. Brikcius i prokurátor (pořaduje vyšší trest) se odvolali, spravedlivý soudce na základě odborného posudku J. Chalupeckého, B. Hrabala a I. Vyskočila prohlásil happening za formu uměleckého projevu.
V letech sedmdesátých se Brikcius živil jako výtvarník ve svoboném povolání, učitel angličtiny a překladatel. Sžíval se s Křižovnicku školou čistého humoru bez vtipu, byl spolu s Magorem (mimochodem tuto přezdívku Martinu Jirousovi vymyslel právě Brikcius), Kořánem a Daníčkem vězněn za hanobení SSSR, začal psát latinské verše, jako jeden z prvních podepsal Chartu 77 a roku 1980 byl v rámci akce Asanace vyhnán do exilu. Usadil se ve Vídni, odkud po roce 1990 pendluje do Prahy a organizuje literární výlety a ekumeny.
Brikciusovo výtvarné dílo a záznamy akcí jsou uloženy mj. ve sbírkách Národní galerie v Praze, rukopisy v Památníku národního písemnictví. Knižně vydal: Vyložení umělci aneb Kunsthistorické pohádky (91), Sebraný spis (92), Poslyšte osobo (93), Cadus rotundus / Sud kulatý (93), Útěcha z mystifikace (95), Eugeniální verše (2000), Sny Eugena Brikciuse (2002), Spanilá jizda a jiné krásné prózy (2003), Řecká modř (2004), Rozmarné volání (2005), Z milosti těla (2008), Mesón El Centro (2010), Spouštění s milou (2011), Platný příběh (2012), Můj nejlepší z možných životů (2012), sebrané spisy, za které obdržel Cenu Jaroslava Seiferta A tělo se stalo slovem (2013) a cestovní román z části ve verších Nepředmětná odysea (2016).
pb
