Olaf Hanel
Tíže a těžkosti nás táhnou dolů. Kosti sesychají a mysl sesedá. Ale jako vztyčený prst Jana Křtitele zní vzkaz Olafa Hanela: Pomni na fyzický pohyb i let duše vzhůru. Jeho vzkaz nesou vzletné bubliny v cyklech prací na papíře, sochy věží z vršících se kbelíků nebo náprstků, kresby připomínající ideální obratle. Eugen Brikcius mluví o Hanelově „svislé extázi“.
Vysoký, štíhlý a sám jako jeho sochy, obrácen tváří k nebi. Olaf Hanel trpělivě přidává čáru k čáře ve svých pracných kresbách a grafikách, vyvažuje barvy rotujících kruhů, které se vydělují z chaosu připomínajíce mandaly. Průběžně mění svoje umělecké vyjádření s jedinou výjimkou - Bublinami. Už 40 let je oživuje – vdechuje život tušovým bublinám, které chytá a „špendlí“ na papír jako vzácné motýly. Černé i barevné se mu k radosti otiskují na papíře. Hanelovy bubliny charakterizuje ve svých textech Josef Koutvor a píše o poselství ticha.
Ve vyprahlosti letošního léta doufáme i ve vzdálené mávnutí motýlích křídel. Mávnutí kdesi vysoko rozežene vítr a ten k nám donese aspoň pár kapek. Ať jsou Hanelovy bubliny předznamenáním naší naděje a potěšením, než nám řádně zaprší.
Pavlína Bartoňová
Svislá extáze
Olaf Hanel, zasloužilý člen Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, studoval výtvarnou výchovu a poté ji také učil. Brzy však žáky opustil a začal se věnovat výtvarné výchově sebe samého. Pilně sportoval a vynalézal. Vezměme třeba disciplínu označenou jako volejbal. V rámci umělecky pojaté odbíjené, jak se tomu tehdy česky říkalo, vymyslel a premiérově předvedl servis smečí. Jeho podání ve výskoku nyní praktikují všichni, dokonce i jinak spíš decentní volejbalistky.
Přes veškerou razanci se jedná o osobitě zjednané umělecké ovlivnění, nemluvě o tom, že vznese-li se podávající sdostatek vysoko, nemůže přeslechnout hudbu nebeských sfér, jimž se drze přiblížil. A v tom spočívá jádro pudla. Hanel umělecky ovlivňuje své okolí, a to nejen na poli sportovním. Masové napodobování průkopnického prvku přijímá jeho vynálezce jako samozřejmost. Jde přece o dimenzi extáze, v jeho díle naprosto obvyklou. Z jeho zatím poslední výstavy ona extatická inspirace zřetelně vyzařuje. Jednovětě můžeme dodat, že vystavené exponáty jsou vlastně servis, jímž umělec suverénně smečuje. Míčová hra se díky tvůrčímu Hanelovu přínosu stala uměleckou, instalovaná díla pak vystavují na odiv svůj závazně inspirující étos.
Náš umělec fušoval i do lehké atletiky. Kromě skoku do výšky, jenž předznamenával jeho pozdější tíhnutí ke svislým, sloupovým artefaktům, se věnoval i závodní chůzi. Přespolní chodec Hanel pronikal fyzicky do krajiny. Aby s ní nesplynul, začal se jí umělecky vzpírat. Dočasně se zabydlel v landartu – žánru, jenž by měl vlastně zpracovávat filozofii krajiny. Přesvědčen o nutnosti estetického vstupu do krajinného terénu, připravoval v ateliéru artefakty pro instalaci v krajině a grafické předlohy pro zásahy do ní. Legendární se stala „Pocta jasným hvězdám“. 21. 3. 1972 bylo na ploše jednoho hektaru rozmístěno asi sto plechových krabic od filmu naplněných hořlavinou v konstelační geometrii hvězd jarní oblohy. Autobus s účastníky přijel z Prahy na místo akce, aby se v hodinu jarní rovnodennosti zúčastnil podpalování rozmístěných krabic. Byl tam také Jindřich Chalupecký a souhlasně pokyvoval hlavou.
Když cestujícím rychlíku Praha–Brno v roce 1973 teskně zahoukaly „Parní varhany“, znělo to jako umíráček landartového období, neochvějně přešel k bublinkovým kresbám a grafikám. Rituál většinou probíhal tak, že si nasadil brýle z čajových sítek a vyfukoval estetické bubliny na nahé tělo modelky. Za pobytu v Kanadě nastalo období objektů z drátěného pletiva, někdy zčásti naplněných a krajinou inspirované malby. Po návratu do otčiny přestala otázka, zda má dál z ateliéru do terénu než z terénu do ateliéru, pro Hanrla existovat. Už si nelámal hlavu s vodorovným pendlem. Jako při dorosteneckých skocích do výšky začal své dílo katapultovat. Po pletivových mohylách přišly na řadu sloupy z věder, jež podobně jako stromy rostly do nebe, jenže do nebe uměleckého. Na jejich vrcholech nesídlily zdivočelé hamadriády, ale plaché múzy. Ty druhé se ovšem v říši výtvarného umění zpravidla nevyskytují, mezi dcerami bohyně Mnémosyné prostě nejsou. Hanela to však neodradilo.
Mnozí jej dodnes označují za konceptuálního umělce, ale ani takové zjednodušení nemůže starého harcovníka znepokojit. Vždyť na rozdíl od fundamentálních konceptualistů, pro něž dílo končí prvotní fází nápadu, své ideje, mnohdy velmi grafické, poctivě realizuje. Navíc ovládá malbu. Takový prostě je. Zdá se, že tento učitel sebe sama se už výtvarně vychoval. Stal se umělcem s povýtce strmými atributy. Před téměř půlstoletím se mu ještě rozzářila hvězdná obloha na loukách za Světlou, dnes raději ponechává nebe nahoře, aby k němu mohl svrchovaně zemskou tvorbou svisle směřovat.
Eugen Brikcius
