Art for Good nový život výstav Jiný Kyjov

Jiný Kyjov

Galerie Středočeského kraje
15. června 2014 - 31. srpna 2014
kurátor David Bartoň, spolukurátorem výstavy děl Gertrudy Gruber Göpfertové je Adam Drda

„Po Kyjově jsme se vodili zavěšení? Sakra, sakra, co říkali lidé?“

(R. Jičín, Pod sluncem ludibrionismu)

„Ale jak se vyrovnat se skutečným uměleckým dílem, pro které je konstitutivní právě to, že jemu v odpověď si stále znovu musíme zodpovídat, co dílo i jeho kritika vlastně jsou?“

(Z. Vašíček)

Co je to umělecké dílo? Jak jej odlišit od záplavy věcí, jež se za umělecká díla jen vydávají? Kdo je umělcem? Váže se obojí nějak k místu a původu? Vyrůstá z konkrétní země?

Městečko Kyjov se německy jmenuje Gaya. Gaya nebo Gaia je prastaré slovo označující od dob starých Řeků zemi jako podstatu původu a původnosti. V moravském Kyjově se protly osudy důmyslného tvůrce Květoslava Vašíčka, jeho syna Zdeňka, filosofa, jeho přátel – malíře a myslitele Miroslava Tichého a filosofa Rudolfa Jičína. Za studií tu začínala malovat a psát i Gertruda Göpfertová.

Svádí to, aby padla poznámka o „geniu loci“. Všichni výše zmiňovaní umělci se dají také spojit tím, že valnou část svého života prožili v různých typech emigrací, hrozilo jim přímé nebezpečí likvidace režimem řízeným z Moskvy a dopadla na ně jeho represe. To jsou ale jen odkazy k podmínkám, do nichž řízením osudu vstoupili, ty jim byly dány z vnějšku. Jde ovšem hlavně o způsob přijetí těchto podmínek a nejvíc tu běží o charakter umělce i díla. Všichni jsou solitéry, tvořili a tvoří z jakési nutnosti, byli a jsou svého druhu outsidery, což není, jak píše Z. Vašíček, „zas tak snadné, outsiderem musí být každý jinak; jen úspěšní jsou stejní“. Jejich vnitřní světy, svázané na čas s týmž koutem, odkazují k jiné zemi – Gaie, k „jinému Kyjovu“. Původní, autentický výkon umělce totiž vyrůstá ze spojení se skutečností, která se neomezuje na nějaké místo, je něčím mimo představu, konstrukt a předsudky a nelze ji spojit s angažovaností pro jakoukoli ideologii, světonázor ani národní sentiment. Tato Gaia – skutečnost je přístupná jen člověku, který je sám a osvojil si schopnost vidět skutečné pod balastem společensky pěstěných schémat, zažitých názorů a šalbou sdílených fikcí. O tom, co umělec a filosof zahlédl, podává svědectví svým životem i díly. „Vznikají díla, ne pro výsledek, nýbrž pro sebepoznávací prostředek tvorebný. Člověk se cení výše, než umělec; umělectví ustupuje na druhé místo“ (F. X. Šalda).

V naší výstavě stojí díla spolu, aby se v jejich součinu ukázalo, co to znamená vidět v pravém smyslu. „Neví se totiž, co znamená něčím se zabývat, sít, kupovat, být pokojný, vidět, co se má dělat; to se totiž neděje očima, ale jakýmsi jiným zrakem,“ jak píše Marcus Aurelius. Na divákovi pak zbývá, aby svým vlastním „jiným zrakem“ zahlédl v dílech svůj „jiný Kyjov“.
David Bartoň

Během prohlídky výstavy si můžete poslechnout komentáře kurátorů; výstavu uvádí David Bartoň v rozhovoru s Karlem Oujezdským.

Plánek prohlídky

Gertruda Gruber Göpfertová

16. 4. 1924 - 30. 7. 2014

Getruda Gruberová Göpfertová se narodila 16. dubna 1924 v Janštejnu u Jihlavy. Byla výtvarnice, básnířka a prozaička. Maturovala v roce 1943 na gymnáziu v Kyjově, do roku 1945 byla totálně nasazena v kyjovské sklárně. Po válce studovala na UMPRUM v Praze, nejdříve v ateliéru Františka Tichého, poté u Antonína Strnadela. V roce 1948 získala stipendium na litografickou praxi v Curychu. Do Československa se tehdy už nevrátila a nejprve sama a poté společně s manžlem Leo Gruberem, který uprchl z Čech, žila ve Francii. V Paříži nastoupila na École nationale supérieure des Beaux-Arts. V roce 1952 se přestěhovala do Mnichova, kde její manžel získal práci jako redaktor v Rádiu Svobodná Evropa. Od roku 1979 do roku 2014 žila v Rosenheimu.

Publikace:
- básnické sbírky Hejno stehlíků (Řím, 1966) a Ohňostroj marnosti (Gelterkinden, 1975)
- soubor básní Zimní klavír (2003)
- knihy cestopisných črt Oberbayerische Dorfskizzenblätter (Grabenstätt, 1987) a Neue Dorfskizzenblätter aus Oberbayern (Rosenheim, 1997)
- prózy Choroš (2002), Rodokmen (2003), Půlnoční deník (2005)

foto: Přemysl Havlík

Výstavy

Jiný Kyjov

Publikace

Audio

Rozhovor s GGG, © Post Bellum a ČRo, duben 2014

Odkazy

Gertruda Gruber Göpfertová v Paměti národa

Miroslav Tichý

20. 11. 1926 - 12. 4. 2011

byl umělec, který projevoval malbou, později fotografií, ale především způsobem života koncept zasahující všechny vrstvy jeho života v Kyjově.

Výstavy

Jiný Kyjov

Publikace

Květoš Vašíček & Miroslav Tichý, Zdeněk Vašíček & Rudolf Jičín / Jiný Kyjov

Květoslav Vašíček

15. 5. 1902 - 7. 3. 1995

Květoslav, Květa, Květoš se narodil, jak jinak, v květnu roku 1902 v malém moravském městečku, které v té době mělo silný židovsko-německý nádech. Jeho otec Josef přijel město počešťovat a sám se pomoravštil. Děd vládl rodině tvrdou rukou. Myšlením zůstal v minulém století – ještě při volbách v šestačtyřicátém si tvrdohlavě vyžadoval staročeskou kandidátku. I když si pořídil vinohrad, měl raději pivo. Byl to dobrý kumpán a kvůli své důvěřivosti a s tím spojené ochotě půjčovat a zaručovat se, málem přišel o živnost, železářský obchod. Květoš trpící do té doby pod jeho patriarchálním jhem se vzbouřil, vzal si krásné děvče z Čech a jejím věnem zachránil obchod.

Začal ho modernizovat. Na jeho výkladní skříně, první ve městě, mu chodila konkurence plivat. Rád by jí odpustil, ale po pětačtyřicátém nebylo komu, nikdo se nevrátil. Květa sám prožil válku se štěstím, stejně jako městečko, které se mělo stát moravským Terezínem.

V revolučním národním výboru se stal zmocněncem pro proponované letecké spojení města se zbytkem světa – to byl vrchol jeho společenské angažovanosti. V okamžiku, kdy se mu podařilo splatit ručení za dluhy otcových kamarádů, zmodernizovat obchod podle svých představ a rozšířit jej o sortiment olejů, byl znárodněn.

Poté až do důchodu pracoval ve sklárně jako zámečník. Dlouhá léta se utvrzoval v tom, že tak, jak to jde, to dál nepůjde. To vše prodiskutovával na svých procházkách s panem doktorem, panem disponentem atd. Zatím co vedli zasvěcené hovory o celosvětové situaci, jeho žena si s paní doktorovou, disponentovou atd. vyměňovaly úsporné recepty, aby vyšly s platy svých mužů. Pánové docházeli k nezbytnému závěru, že to musí už příští rok prasknout, a Květoš se na základě těchto zaručených informací připravoval na to, aby ihned - také v obavě před konkurencí - obnovil obchod a ke všeobecné spokojenosti zákazníků mohl zajistit plný sortiment včetně kuchyňky se zvláštním zřetelem k sortimentu kování, šroubů a vrutů, kteréžto miloval.

Na tento okamžik se připravoval v dílnách sklárny, kde tajně vyráběl spousty jím vylepšeného zařízení pro obchod. Když se konečně dočkal, zjistil, že rez přece jenom neuhlídal a že je pozdě. Synové to pak vyhodili. Teprve v pozdním věku, při návštěvě Paříže, se mu dostalo zadostiučinění. Po týdnu návštěv všech možných pařížských železářství a deptajícím pohledu co všechno tam viděl. došel k závěru, který mu vynahradil všechna utrpěná příkoří – „co se týče sortimentu šroubků, jsme na tom byli líp“. Smazal tak čtyřicet let strachu a šikan.

Po léta dřel, aby naplnil svou představu rodiny, kterou musí muž uživit a matka vychovat. To, co si ti dva předsevzali, přes protivenství osudu, režimu a přirozenému odporu svých synů splnili. Oba byli věřící a nikdy nereptali. Díky četbě Dala Carnegie Květoš vycházel s každým. Byl vyrovnaný a také se měl s čím vyrovnávat. Třeba se skutečností, že postupem času oba jeho synové skončili v kriminále. Na malém městě je to pokoření, jakkoli důvody kriminality obou potomků nebyly kriminální. Naštěstí zůstal vždy jeden z bratrů venku a mohl to rodičům vysvětlit. To bylo tak všechno, co mohl udělat. Vyrovnat se s tím museli sami.

Díky velmi střídmému životu se Květoš dožil i důchodu, do kterého ale mohl nastoupit až ve svých třiasedmdesáti letech - jako bývalý živnostník neměl totiž „roky“. Aby mohl uživit sebe a manželku, která žádný důchod neměla, musel pracovat až do devětasedmdesátky, jako skladník a svačinář. On sám to vydržel, ne ale jeho srdce. Musel přestat pracovat a věnovat se své nemohoucí nemocné ženě. Pečoval, nakupoval, vařil, uklízel a kutil.

Zabýval se výrobou předmětů, o nich si myslel, že mu budou výbornými pomocníky v domácnost, kterou musel nyní spravovat. Většinou však tyto výrobky byly vyrobeny a určeny k výjimečnému užití, takže přišly ke slovu jen málokdy, asi tak často jako jeho obchodní zařízení. Některé však užíval opravdu často, třeba Zařízení Na sledování hodin v noci. U jiných, jako na příklad u Nádoby na chlazení šampaňského, bylo svědecky prokázáno pouze při prvním slavnostním užití. Vzhledem k jejímu rezavému dnu lze ale soudit, že cosi pečlivě vychlazené používal sice často, ale jen on sám. Jiné výrobky jako Přístroj Na řezání uzených kolen byly tak specializované, že se jejich použití dají spočítat na prstech jedné ruky.

Květoš jako řádný řemeslník miloval přípravky pro usnadnění výroby většího počtu kusů. Vyráběl je a používal k usnadnění výroby byť i kusu jediného. To patrně z věčného optimismu a podnikatelské naděje, že kdyby se prototyp ujal, byl by schopen okamžitě vrhnout na trh dostatečné množství výrobků. Podařilo se mu to jen jednou, když celé město zaplavil soupravami na strouhání. Vyrobil jich nejméně šedesát, poskytovány zadarmo měly obrovský úspěch a on obrovskou radost. Zařízení Na Vaření Květákových Hlav V Celku již takový úspěch nemělo, ač jej v letních obdobích dlouhodobě prosazoval.

Valná většina jeho vynálezů byla určena do kuchyně. Začal je vynalézat, vyrábět a někdy i používat tehdy, kdy jeho žena nemohla už dodržovat až dosud oboustranně přísně dodržovanou dělbu práce. Bezmocná manželka mu nemohla zabránit v používání všech zlepšováků, i když při tom musela velice trpět. Celý život tvrdila, že jediná Květošova dobrá vlastnost je, že všechno, co ona uvaří on také sní. Nyní se to obrátilo. Musela sníst to, co Květoš uvařil. Květoslav nebyl omezen žádnou kuchařskou zkušeností, ale měl upřímnou snahu přistupovat k této pro něj nové činnosti bez předsudků, novátorsky, ale přiznejme si, velmi nerad. Je to tak. Patrně tak jak se opatřoval a spaloval, prodlužoval postupně lžíce a vidličky do nepřirozené délky, ale přes veškerou snahu se vařit nenaučil.

S postupem věku mu slábl zrak. Řešil to výrobou obrovského množství lamp a lampiček, které byly strategicky rozmístěny po celém bytě, aby bylo možno všude vidět. Ovšem kdyby je současně rozsvítil, znamenalo by to nebezpečný nápor na pojistky a rodinný rozpočet. Takže nakonec byla nejvíce používána Malá hledačka. Neustále totiž něco hledal. Minimálně upadlé šroubky nutné k výrobě další lampy.

Dokonalost výrobků časem slábla, technologie se stále více zjednodušovala. Nakonec se jeho základním materiálem stal pocínovaný plech a nýtky. S pájením a letováním přestal poté, co začal hořet. S elektro výrobou přestal v okamžiku, kdy mu ani jeho Malá hledačka nepomáhala a kdy si začal plést nulák s fází. Časem si začal uvědomovat, jak stárne. Věděl, že musí pracovat a myslet, aby neskončil jako naprostý dement. Zoufale hledal přiměřené podněty, problémy a hlavně záminky k přemýšlení a manuální činnosti. To vysvětluje například existenci Držáku na sklenice, jehož dlouhodobý vývoj a použití zná pouze jeden jeho syn (ve skutečnosti je to jednoduché a po zaškolení zvládnutelné).

Pro jeho děti dlouho představoval alkohol v otcových rukou jen hořčičnou sklenku piva u nedělního oběda. Po jeho devadesátce se však jeho poměr k alkoholu rázně změnil. Užitné předměty jako Nádoba na chlazení šampaňského nebo Nosiče piva byly vyráběny určitě až poté co se stal vdovcem. Nicméně třeba jeho Plechová štamprlata se neujala. Výroba byla pracná a nakonec stejně tekly. Sklo je prostě sklo.

Květoš se stal ve městě váženou a oblíbenou postavičkou, která nikoho neurazila, ale poradila, potěšila. Po převratu znovu vyrostl, bystře usoudil, že vyrobené obchodní zařízení již nebude potřebovat ani on, ani synové, a místo nich vyrobil spoustu Nosičů piva. Denně je používal, i když k výčepu to měl dvacet metrů.

Přes veškerou upřímnou péči charitativních sester ke konci vesele pustnul. Voda pro něj začala být příliš mokrá. Nebýt nemoci, která mu značně nepříjemně znepříjemnila poslední léta, dočkal by se jistě stovky. Takto pouze devadesáti tří let.

Dá se tak říci, že umřel předčasně. I když mluvíme o pracích z posledních let, bylo to jeho rané období. Bohužel se můžeme pouze domýšlet, jaké potřeby a ideje by měl nyní a jak by je realizoval ve sto letech.
Pavel Vašíček, syn, 2007-2015 vedl Topičův salon

Kabala a láska
Rád bych se na zmínil o Květošovi, jehož výstavě byla vloni (artforgood ji zachytila zde) a která představovala Květošův absolutní design a ukázala na jeho planetární zázemí.

Postupně totiž vyplouvají na povrch i jiné zajímavé skutečnosti ještě více ozvláštňující Květošovu postavu. Při uspořádání rodinného archivu, rodných, kopulačních a úmrtních listů se objevily podivné souvislosti, které, doplněny rodinnými historkami se jeví ve zcela jiném světle než dříve a rozšiřují rozsah Květošova kutilství do sfér, kde bychom to nečekali.

Kdo zná jeho životopis, ví, že se Květoš narodil, žil a zemřel v Kyjově. To bylo jeho planetární zázemí, to bylo to multietnické místo, kde se mísil život slovanských venkovanů, německých notáblů a židovských obchodníčků, ten středobod Květošova mládí, Květošova života.

Jak víme, byl milován svými staršími sestrami a vykořisťován v obchodě jako levná pracovní síla svým otcem Josefem. V otcově domě na náměstí bydlelo velké množství rodin s ještě větším počtem dětí. Zde navázal uhrovitý, leč zv.davý budoucí obchodní příručí podivné přátelství se zde rovněž bydlícím košerákem místní židovské obce.

Květoš přesycený čísly jednoduchého účetnictví a má dáti dal, vtloukanými mu otcem do hlavy, byl postupně okouzlován jiným pohledem na čísla a to pohledem kabaly. Byla to ovšem nepochopená, primitivní kabala vyhovující potřebám přítele košeráka. Její výuka ostatně skončila velmi brzo. Dobrák Květoš se totiž za výuku odměňoval vepřovými klobáskami, na což brzy přišel pomocí nenáviděných jednoduchých počtů jak šetrný otec Josef, tak židovská obec. Tím skončila výuka a bohužel i kariéra Květošova přítele košeráka. Kouzelná čísla a jejich skryté významy však Květošovi v srdci zůstaly.

Je to tak. Narodit se dnes, miloval by Květoš patrně Black Sabbath a stal se satanistou. Tehdy se ze vzdoru stal kabalistou, kabalistou samoukem, který v nedostatku dalších informací a nepochopením toho minima, kterého se mu dostalo, přepracoval celou kabalu a numerologii ve zcela unikátní systém založený na čísle 11, jehož dvojnásobek je číslo 22, tedy počet hebrejských písem, základu to kabaly.

Číslo 11 samo o sobě znamená hřích jakožto překročení čísla 10 v Dekalogu. Toto číslo to má těžké, je vtěsnáno mezi důležitou desítku a ještě důležitější dvanáctku a navíc je to prvočíslo už předem podezřelé z anarchismu a vzdornosti, plné nekonvenčnosti a vtipné energie.

Pokud se mu dostal takovéhoto výkladu čísla 11 jeho přítelem, nedivme se tomu, že si ve svém pubertálním vzdoru vyvolil právě toto číslo.

Zavrhl jak desítkovou tak dvojkovou soustavu k výpočtu osudu a vytvořil soustavu jedenáctkovou, pomocí které pak realizoval svůj velkolepý životní numerologický projekt a kterému podřídil nejen svůj další život, ale i život celé své budoucí rodiny.

Uhry, puberta zmizely, číslo 11 zůstalo. Nyní je to už jasné. Prvorozený syn Zdeněk se plánovitě narodil ve třiatřicátém roce dvacátého století, což je, jak všichni víme, trojnásobek čísla 11. Mladšímu bratru pak nezbývalo než se narodit o jedenáct let později ve čtyřiačtyřicátém roce.

Přes veškeré pokusy se v pětapadesátém roce (patrně i pro odpor ze strany matky) již žádný další Vašíček nenarodil. Květošovy tajemné záměry pak přešly od natality k mortalitě. Nevím, jakým způsobem se dotyčné osoby podřídily Květošovým záměrům, nicméně víme, že děd Josef zemřel v osmdesáti osmi, což, zdůrazňuji, je osminásobek jedenácti a matka Věra zesnula v sedmasedmdesáti, což je zase sedminásobek jedenácti. Navíc děda Josef zemřel 22. ledna a matka Věra 11. ledna.

Nyní již tušíme, že otec si plánoval dožít se devětadevadesáti. Tím by předstihl tetu Emu, která zemřela pouze v devadesáti sedmi. Tento velkolepý záměr se mu nepodařilo uskutečnit, také možná pro nevhodný zájem či nezájem lékařů. Pomineme-li pouhý důvod - předstižení tety Emy, k čemuž by mu stačil jen jeden rok navíc, důvodem jeho touhy bylo zcela určitě ono magické číslo 11 násobené devíti. Číslo 99 totiž, jak víme, znamená v numerologii úplnost a dokonalost. Právě touha vyjádřená čísle 99, touha po dokonalosti a úplnosti, bohužel nenaplněná, ho hnala k dlouhověkosti.

Jsme stále u toho významného čísla, čísla 99. Zrovna letos je rok devětadevadesátý. Inspirováni otcem jsme se oba bratři rozhodli, že právě tento rok, jako číslo dokonalé, je vhodný pro oslavu našich narozenin, jejichž číselná kombinace je díky Květošově vynalézavosti, rovněž dokonalá. Já mám právě pětapadesát, což nechci zdůrazňovat je pětinásobek čísla 11 a Zdeněk bude mít letos 66, což je zase jeho šestinásobek.

Nejen to, součet našich let je 121, kteréžto číslo lehce přepočteme na dokonale hříšný jedenáctinásobek, jak jinak, čísla 11, mimochodem, je to jeho druhá mocnina.

Tím jsou pro nás na dlouho vyřízena výročí a za takový hřích to jistě stojí.

Možná, že jste si všimli, že v našem číselném natalickém seznamu násobků 11 chybí číslo 22, předcházející Zdeňkově třiatřicítce a mé čtyřiačtyřicítce. Pochybuji, že by Květoš toto číslo opomněl a narušil tak celoživotní numerologickou koncepci již v začátcích.

Ve dvaadvacátém roce byl Květoš ještě svobodný, ale kopulačně schopný, což mám osobně potvrzeno krásnými vzpomínkami stařenek na veselého Květoška, dokud – „dokud nepřišla ta z Čech“.

Začíná se nám tedy z hlubin věků vynořovat poslední chybějící článek číselné řady, vypadá to na dosud neznámého zatím virtuálního bratra či co, každopádně ne z lože manželského. Dají se tím vysvětlit známé permanentní dědečkovy finanční potíže, protože, jak se v rodině tradovalo, stále někomu něco platil.

To je tak vše, co jsem dnes chtěl říci o Květošovi a jeho numerologicko-kabalistickém životním projektu, jehož jsme výsledkem.

Na závěr bych si rád s vámi připil na Květoše, kabalistického samouka a numerologického kutila, na naši matku Věru, nevědomý nástroj tohoto, chcete-li kutilství, na našeho případného virtuálního bratra či co, na výsledek onoho kabalistického kutilství Zdeňka a nakonec i mne. Proč ne?

Myslím, že výsledky nejsou zas tak špatné
15. 1. 1999, Pavel Vašíček - syn

P.S.:To jsem psal při příležitosti našich bratrských narozenin. Bral jsem to spíše jako náhodu. Pomalu se však zdá, že to přestává být konstrukcí či vtipem. Jedenáctka pokračuje. Zdeněk zemřel, jak jinak, v roce dva tisícejedenáct, v nedožitých sedmdesáti osmi letech, jak je psáno na parte, což znamená, že zemřel ještě v sedmdesáti sedmi! Já se teď proto musím obávat každé kombinace čísla jedenáct obsažené jak ve dnech, v měsících či v letech.

11. 11. 2011. Tato tutovka nevyšla, mám ji už za sebou, takže musím pokračovat v žití dál, nevím ovšem, jaké měl otec úmysly, takže jsem zvědavý a čekám.

Textem si dovolujeme připomenout mimořádný charakter jeho autora, který náhle zemřel 5. 2. 2015 ve věku 71 let.
Tehdy se zdálo, že se mu podařilo tímto krokem vystoupit z kabalistických osnov svého otce. Pavlova neteř nás však vyvádí z omylu:

Naše rodina měla hrob v Kyjově. Pochovala jsem tam před pěti lety i tatínka (Zdeňka Vašíčka). Když ale zemřel Pavel, rozhodla jsem se přemístit celý hrob i s náhrobkem do Brna. Byla to velmi povedená tři měsíce trvající taškařice, kterou kdyby znal Ionesco, možná by Plešatá zpěvačka vypadala jinak. Nicméně, když jsem zhruba začátkem listopadu 2015 volala panu faráři - poslední instituci, ktera měla být do této transkakce zapojena - kosmický řád se navrátil do své původní podoby a Pavlova smrt v ní získala své místo.

Na brněnské "Centrálce" (ústřední hřbitov, poz. pb) se totiž už nedělají nové hroby, dostala jsem tedy seznam hrobů opuštěných, ze kterých jsme s dcerou po dlouhém vybírání našli jedno místo, o kterém jsme byly obě presvedčeny, že se tam našim blizkym bude líbit (sluníčko, hezká alej, příjemní sousedé, podobné nahrobky). Následně bylo potřeba zkoordinovat datum přesunu (požadavek hrobníků a hřbitovních správ byl po Dušičkách, ale ještě než začne mrznout). No a když jsem tedy volala panu faráři, zda by se mohl příslušný den zúčastnit uložení ostatků šesti členů mé rodiny do nového hrobu, odvětil, že by se mu to hodilo v jedenáct hodin.

Takže, aniž bychom to jakkoli plánovaly (a všimla jsem si toho opravdu až po tom telefonátu s panem farářem), vybraly jsme s dcerou hrob číslo 33 (rok otcova narození) ve skupině 44 (rok Pavlova narození) a uložení do nového hrobu proběhlo 11. 11. 2015 (požadavek pohřební služby) v 11 hodin (návrh faráře). No uznejte, ze tohle není možné si vymyslet!
Marcela Poučová, vnučka