Vladivoj Kotyza
30. 11. 1943 Narodil se v Praze v rodině známého lékaře prof. MUDr. Františka Kotyzy.
1943–1949 Žije s rodinou v Havlíčkově Brodě. Z této doby pocházejí určující prostorové a světelné vjemy, které Kotyza v souvislosti se svou tvorbou uvádí: pohled z kůru na prozářený kostel
v Rajhradě, monumentální pohledy do krajiny z výšky z hradu Lipnice, dětské hry mezi vraky válečné techniky na starém nábřeží řeky Sázavy.
1949 Kotyzovi se stěhují do Plzně.
1950–1961 Studuje Jedenáctiletou střední školu v Plzni. Zajímá se o přírodu, zejména botaniku, jezdí s rodinou na letní byt do starého mlýna na Mži, čte science fiction (Ray Bradbury, Marťanská kronika).
1961–1967 Studuje na Akademii výtvarných umění v Praze: postupně v malířských ateliérech profesorů Vojtěcha Tittelbacha, Arnošta Paderlíka a Antonína Pelce; po neshodách s pedagogy nalezl útočiště v restaurátorském ateliéru Bohumila Slánského (společně s J. Jedličkou). Ateliérové cesty do severních Čech (Jezeří, Osek, Židovice), samostatné výpravy na pražské periferie („cesty až na kraj“).
1961–1963 Letní dřevorubecké brigády v Českém lese s žáky Lesnické školy v Plzni
1966 Výstava v prázdném bytě v Praze na Újezdě, společně s J. Jedličkou a M. Rachlíkem
1967–1968 Rok na vojně v Milovicích
1968 Žije v Plzni, maluje, živí se zejména grafickými a restaurátorskými pracemi (do 1988).
70. a 80. léta Maluje „pravděpodobné prostory“: obrazy fantazijních krajin, vznikající podle prvotního pocitu v ateliéru (Prostory, 1975; Pohled, 1978; Opuštěné město, 1985). Hlavním tématem zůstává prolínání technických a přírodních krajin.
1984 Malířský triptych Probuzení ve Fakultní nemocnici v Plzni
1987–1990 Vznikají reálné obrazy zanikající kulturní krajiny plzeňské čtvrti Roudná, určené k demolici (Okno, 1989; Fata Morgana, 1987; Zastavení, 1987; Potopa I–III, 1990).
1990–2010 Pracuje hlavně v plenéru, zachycuje reálné, avšak stále více abstrahované obrazy divoké přírody ve specifických, subjektivně hraničních momentech.
1988–2005 Působí jako odborný asistent na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni.
2001 Realizuje nástěnné malby „THEATRUM MUNDI“, Proluka v Křižíkových sadech v Plzni
Od 2005 Působí jako odborný asistent v Ústavu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni.
Od 2010 Zabývá se výhradně kresbou v plenéru: lineární kresbou bambusovou štěpinou tuší zaznamenává autenticky vlastní myšlenky v kontextu okolní přírody.
Pravděpodobné prostory
Vladivoj Kotyza patří k umělcům, jejichž dílo je velmi koherentní. Je na něm dobře sledovatelný vývoj autorovy tvorby. Přirozeně se pak vynořují ta nejvýznamnější díla, která se dají považovat za milníky Kotyzovy tvorby. Je zřejmé, že za tuto jednotu může i určitá regionální uzavřenost, které se Kotyza po dramatických událostech sovětské okupace a následné normalizace dobrovolně podvolil. Věnoval se své vlastní tvorbě daleko hlouběji a intenzivněji, než kdyby byl v centru aktuálního uměleckého dění a byl by neustále vyrušován novými a aktuálnějšími tendencemi. Ty pak nutí k dalšímu experimentování a odbočování z hlavní cesty. Po roční epizodě ve vojenském komplexu Milovice, v osudovém roce 1968, se vrací do Plzně a plně se zde věnuje své tvorbě. Již za studií mu byl stěžejním tématem prostor krajiny. Neplánové spontánní toulky někam, jakési průniky prostorem města až na periferii a dále do otevřené krajiny. Tyto cesty jej pak provázejí i v okolí Plzně, které plnohodnotně poznává až po návratu z vojny.
Kotyza se nikdy nepouštěl do velkého experimentování. Zůstává věrný vlastním způsobům vizuálního vyjádření bez větších odboček až dodnes. Fascinují jej venkovní prostory, příroda a lesy. Jimi na svých obrazech manipuluje podle vlastních vnitřních představ. Společným jmenovatelem všech jeho vizuálních vyjádření stále zůstává prostorová iluze. Ta je pro něj věčným tématem.
V sedmdesátých a osmdesátých letech pracoval Kotyza převážně v ateliéru. Podle vlastních slov autora to byly jakési senzuální přenosy, rekonstrukce reálných vjemů, které byly koncipovány tak, aby vytvářely „pravděpodobný prostor" prvotního pocitu (Prostory, 1975; Pohled, 1978; Opuštěné město, 1985). Dá se říci, že charakteristické pro většinu malířského díla Vladivoj e Kotyzy je jemné napětí mezi snem, realitou a fikcí. Po fantazijním období 70. let se koncem let 80. autor začíná zabývat plzeňskou čtvrtí Roudná. Ta byla v té době určena k demolici, což autora zaujalo a lákalo. Zastavení se a zhmotnění okamžiku před dalším stavem přítomnosti viselo ve vzduchu a lákalo Kotyzu k zachycení (cyklus z Roudné: Okno, 1989; Fata Morgana, 1987; Zastavení, 1987; Potopa I, 1990; Potopa II; Potopa IIP). Po roce 1989 z demolice Roudné sešlo. Z pozemků na Roudné se stala developersky lukrativní místa. Začaly se stavět hotely a kouzlo rozbořeného města a okamžiku těsně před demolicí se ztratilo. Nová Roudná přestala malíře zajímat. Vrátil se do lesa (Krajina, 2005; Krajina 3, 2006; Krajina 4, 2006).
V současnosti je patrný návrat k realitě. Kotyzova práce má zdánlivě reálné kontury. Vždy s sebou však přináší přidanou hodnotu, a to pohled za realitu. Kotyza celý život usiluje o sdělení určité myšlenky. Spíše než o myšlenku se však jedná o imaginaci přítomné chvíle. Vede ho k tomu fascinace přítomností, pokus o záznam či zhmotnění dané vteřiny, fascinující úžas z obklopení venkovním prostorem, který nabývá v jeho myšlenkách fantaskních rozměrů.
Aktuálním vyjadřovacím mediem je Kotyzovi kresba. Již tři roky se jí věnuje výhradně. Zaznamenává myšlenky i okolní vizuální vjemy a používá kresbu jako přirozený vyjadřovací prostředek. Její výpovědní hodnota je pro něj rovnocenná vyslovené větě. Poslední roky Kotyza pracuje výhradně v plenéru. Lineární kresbou tuší zaznamenává autenticky vlastní myšlenky v kontextu okolní přírody.
Kompozice za tři roky prošla viditelnou proměnou. Z původního klasického formátu, víceméně tradiční studijní kresby, došel ke komponované dvojici menších kreseb, které mezi sebou plnohodnotně komunikují a navzájem si odpovídají. Vzájemné vztahy obou obrázků mohou nabývat různých významů. Něco se mezi nimi děje. Něco je jinak. Kresba je tak obohacena o vzájemné vztahy mezi kresbami navzájem (prostorové, časové, dějové, záznamy pohybu hmyzu atd.). Dá se říci, že tento kresebný postup nabývá konceptuálního charakteru. Vždy se jedná o některý z mechanismů; otočení se a zaznamenání i místa za obrazovkou, přiblížení se či zvýraznění časového odstupu ve smyslu změny stavu. Druhý obrázek je stylizovanější. Je záznamem vizuálního uvažování v procesu tvorby a je důkazem selekce vizuálních vjemů. Kresby povětšinou vznikají v plenéru při toulkách plzeňskou krajinou, u řek, rybníků, v lesích. Častým tématem jsou cesty. Poslední dobou se Kotyza věnuje intenzivnímu poznávání tří až čtyř míst v okolí Plzně. Jinam nechodí, neboť to považuje za zbytečné. Vrůstá tak ještě více do vybraných míst v blízkém okolí. Kreseb vzniká velké množství, a jsou tak co možná nejdůslednější výpovědí o těchto místech.
Lenka Kodlová
