Ota Prouza
Ota Prouza (*1959), žije více jak 50 let v Domově pro osoby se zdravotním postižením v Brtníkách na hranici chráněné krajinné oblasti České Švýcarsko na severu Čech. Ačkoliv jej odjakživa obklopovalo prostředí vesnice, lesů a zeleně, celý život je fascinován ruchem velkoměsta, dopravními tepnami, železnicemi a vším, co je spojeno s infrastrukturou. Pravidelně si kupuje publikace, kalendáře a časopisy, kde jsou fotografie měst, mrakodrapů, tramvajových i vlakových tratí a dálničních uzlů. Občas sice zbloudí k přírodním tématům (v takovém případě kreslí především stáda srn a ptáky v košatých korunách stromů), jeho hlavní inspirací je jednoznačně civilizace. Její tepot zachycuje do kreseb, které vytváří tužkou, pastelkami, fixem i propiskou na papíry poslepované do pruhů často dlouhých i několik metrů. Jeho barevné spektrum se odvíjí podle autorovy momentální nálady, často ale vychází i z toho „co bylo po ruce“. Na jedné kresbě často pracuje i několik týdnů.
Dalším obsedantním tématem Oty Prouzy jsou sršni, kteří ho navštěvují ve snech. Strach z nich, ale zároveň fascinace jejich zvláštní krásou jsou natolik silné, že občas předčí ruch města a objevují se na obrazech ve velikosti kamiónů a natěsnaní v rojích v celé své děsivosti i hrozivé nádheře.
Ota Prouza je téměř neustále v pohybu, nemarní čas. Vedle svého zaměstnání v rámci ústavu má své každodenní několikakilometrové denní procházky po okolí. K večeru pak usedá ke své tvorbě a snad pod vlivem prožitku ze své výpravy se utíká do velkého cestování bez omezení času, možností a prostoru, do světových metropolí ne menších než Praha, New York, nebo Tokio. Jejich mrakodrapy, ale především do nekonečna ubíhající a křížící se komunikace s kamiony, vlaky, tramvajemi, hasičskými vozy i sanitkami zachycuje Ota Prouza z ptačí perspektivy a vytváří tak seriál obrazů svého nekonečného velkého „tripu“
