Eugen Jindra
Životopis jsem nikdy nepsal, protože žiji nějak mimo čas a také jsem svému životu nepřikládal velký význam. Ale pokusím se alespoň uvést základní údaje. Nar. 11.09.1932 v Praze. Šťastné dětství až do roku 1938. Mobilizace, okupace, obecná škola. Za války jsme poznali povinné zatemnění, přídělový systém, atentát na Heydricha, který hned první po atentátu stál život 1500 Čechů, protože to dalo příležitost k oprávněné likvidaci lidí dle připravených seznamů Gestapa. Po roce 1945 dva roky bláhových nadějí. President Beneš se slavně vrátil z Londýna, kde hrdině a bezpečně bojoval proti nacistům a presidenta Háchu, starého, čestného člověka, který dělal všechno, co bylo v lidských silách, aby bránil Němcům v jejich snaze o likvidaci a poněmčení Čechů, nechal umřít v kriminále.
Moje matka zdědila po své matce živnost šití rukavic, měla spoustu domácích dělnic na Dobříšsku a já jsem působil jako nosič balíků nastříhaných a ušitých rukavic do továrny. Vzpomínám si, jak směšně asi vypadal ten veliký balík pod kterým se míhaly vyzáblé klukovské nohy. Ty dva roky po válce, orientované na západ, byly naivní a pěkné. Politici řečnili a nikdo si nevšímal toho, že Gottwald už od roku 1945 budoval Lidové milice. Po únoru se zase vše změnilo. KSČ provedla první čistku, o které se nikde nemluví. Z partaje byli vyloučeni mnozí předváleční komunisté, odbojáři, vysoce vzdělaní lidé, kteří byli těm novým nebezpeční. Začali slavné kariéry Mladých rudých SSmanů, Zdenka Mlynáře, Pavla Kohouta a mnoha jiných. Byly zřízeny komunistické koncentráky, v armádě pracovní útvary pro politicky nespolehlivé a nejeden z přeživších Auschwitz skončil jako vězeň v uranových dolech, protože se nechtěl vzdát snu o demokracii.
Jednu dobu, do konce septimy, jsem se věnoval závodně kanoistice. Můj bratr, který měl daleko lepší fyzické vybavení a touhu po slávě se jí věnoval déle, dosáhl bronzové olympijské medaile a od ministra dostal náramkové hodinky. Tehdy se ještě dalo mluvit o sportu, dnes už jen o šoubyznysu. Bratr dostal obrnu a skončil na invalidním vozíku.
Vystudoval jsem architekturu, ale můj politický profil mi nedával naději na nějaké slušné místo v projektovém ústavu a tak jsem se stal “freelancerem” a živil se vším možným. Takový úkrok stranou pro toho, kdo nebyl ve straně. Věci, které jsem navrhoval realizovali různí umělečtí řemeslníci a z honoráře moc nezbylo, a tak když jsem získal místnosti na Zlíchově, začal jsem je realizovat sám.
Eugen Jindra
