Ahoj Ivane!
Nad dílem Ivana Sobotky s Věrou Novákovou ve Ztichlé klice
Před rokem tu malířka Věra Nováková (17. 1. 1928 - 30. 3. 2024) ještě byla. Schůzku v Galerii Ztichlá klika jsme museli odložit kvůli jejím zdravotním potížím. Nakonec jsme se sešli díky trpělivosti antikvářů a galeristů Jana a Oskara Placákových, Věřině dceři Kateřině Trlifajové a hlavně Věře. Věra totiž byla až do posledních dní neuvěřitelně vitální a zvídavá, přestože už velmi nemocná. Do vínku dostala a pak pozoruhodně prohlubovala nezaměnitelnou vnitřní krásu a sílu, které se odrážely v jejím zevnějšku. Milovala život, a po křesťansku i ty, kteří jí ho komplikovali. Manželovi Pavlu Brázdovi se počátkem padesátých let podařilo zachytit její půvab na portrétu „Věra se zamalovanými křídly“. Je nás hodně, kdo ví, že je měla.
„Skoro vás nevidím, jako v mlze“, řekla na uvítanou a bylo jasné, že se bude dost dívat vnitřním zrakem. Sešli jsme se nad ranou tvorbou jejího přítele, malíře Ivana Sobotky (4. 2. 1927 – 23. 7. 2008). Ivan, Věra a Pavel Brázda byli lidsky a umělecky propojení. Studovali spolu na AVU v ateliéru Vladimíra Sychry až do doby komunistických čistek koncem 40. let, jejichž následkem soudruzi ze školy vyhodili Pavla (pro jeho buržoazní původ) i Věru (která měla sice dobrý původ, ale byla Pavlova slečna a to stačilo). Ivan se chtěl solidarizovat a nechat se vyhodit také, nakonec to „naštěstí“[1] (VN) z rodinných důvodů neudělal. Ti tři se nepřestali vídat po hospodách a „furt dál se mluvilo o hnusu“[2] (VN). Jednou prý Ivan přišel s tím, že už je zhnusenej z toho jejich existenciálního zhnusení. Ivan a Věra našli východisko v křesťanství[3]. Oproti tomu Pavel Boha zpochybňoval a jeho hominismus obrážel absurditu lidské existence. I proto Věra o manželství s Pavlem hovořila jako o „dobrodružství protikladů“.
Práce Ivana Sobotky na Jana Placáka udělaly dojem už za bolševika. Pavel, Věra i Ivan do roku 89 nemohli anebo nechtěli veřejně vystavovat, až na výjimky. V létě roku 1988 na výstavě Svazu českých výtvarných umělců v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, zkrátka ve Fučíkárně, si Jan Placák všiml obrazů Ivana Sobotky poprvé. Když pak navštívil Ivana Sobotku doma v atelieru, zaujaly ho i starší práce ze 40. a 50. let. Ležely tehdy bez ladu a skladu ve skříni a galerista Sobotku přesvědčil, aby mu je půjčil, část nechal zrestaurovat a vystavil. Spřátelili se.
Soudě podle vyprávění Jana Placáka, Věry Novákové a Sobotkových zápisků[4] byl Ivan pedant a vyžadoval přísný řád. Vynášel vyhraněné soudy a ke konci života už nesnášel skoro všechny. Týkalo se to i kolegů výtvarníků. Zrzavého měl za packala, ale nejvíc ho „sral Kolář a Boštík“ IS[5]. Jednou Pavel Brázda s nadšením vyprávěl, jak o něm Ivan prohlásil, že vykrádá málo známé středověké iluminace, jenže je vždycky natolik zkurví, že z toho vyjde zase jenom Brázda[6]. Ti dva se ve svých názorech postupně rozešli, přestali se vídat, ale ctili se až do konce.
Ačkoliv většinu toho, co měl Ivan Sobotka rád, v posledních letech svého života shodil, až do smrti si prý cenil malíře Pierra Bonnarda, Giorgia Morandiho, Antonína Sládka nebo kupodivu i dadaistů Raoula Hausmanna a hlavně Hugo Balla. Hugo Ball se sice v počátcích dadaismu vysmíval tradičním hodnotám, pár let poté se ale ke katolicismu vrátil a uvědomil si, že i jeho dadaistické zvukové básně vycházely ze zkušenosti z kostela jeho rodného města, kde jako chlapec ministroval a naslouchal znělé latině.
Poslechnout si můžete záznam setkání s Věrou Novákovou nad dílem Ivana Sobotky ze 14. března 2024. Věra, její dcera Kateřina a Jan Placák neformálně vzpomínali na přítele Ivana a jeho ženu Evu Sobotkovou. Omluvte místy zhoršenou kvalitu nahrávky - šlo o volně plynoucí setkání pro potěchu malířky, která laskavě souhlasila s tím, že část zachytíme a zveřejníme. Sešlost fotograficky zdokumentoval Jindřich Mynařík, Sobotkovy kresby a „kresomalby“, z nichž některé jsou publikovány poprvé, reprodukoval Ondřej Přibyl. Část předkládaných reprodukcí Ivana Sobotky je bez názvu a nedatovaných - časově jsem je určila a seřadila podle oka.
Zanedlouho po návštěvě ve Ztichlé klice, na Bílou sobotu 30. března, Věra odešla, setkala se s Ivanem na věčnosti. Kdyby ho po tak dlouhé době potkala tady na zemi, nejspíš by se mu bez váhání vrhla kolem krku a vlepila mu velkou pusu. Bůh ví, jak takové setkání probíhá na onom světě. Co víme my už teď a tady je, že vedle houstnoucích špatných zpráv zůstávají ty dobré, byť zatím třeba jen na okraji. Vybírám jednu z těch, které nám vzkazuje Ivan Sobotka: Proč si stěžujete? „Celý svět je plný hudby a výtvarného umění. A knih, herců a filmů. Celý svět je jedno velké umění.“[7]. Další dobré zprávy naleznete v odkaze Věry Novákové a Ivana Sobotky.
Pavlína Bartoňová, 14. března 2025
[1] Setkání s Věrou Novákovou a Pavlem Brázdou, léto 2017
[2] Tamtéž
[3] Silně je přitom ovlivnila četba „Sorokina“, kterého Věra Nováková zmiňuje ve zvukovém záznamu. Jednalo se o rusko-amerického sociologa, teoretika kultury a Masarykova oblíbence Pitrima Sorokina a jeho knihu Krize našeho věku.
[4] Ivan Sobotka, Argo, GASK 2012
[5] Tamtéž, s. 10
[6] Setkání s Věrou Novákovou a Pavlem Brázdou, léto 2017
[7] Ivan Sobotka, Argo, GASK 2012, s. 10.
