Michal Kadleček Nejžhavější místa v pekle

Asi před pěti lety jsem se během práce na projektech „Chrám pro stromy“ a „Místo hor“ (šlo o rekultivaci okolí Mostu a záchranu těžených hor blízko Lemberka) opakovaně seznámil s devastací severních Čech, a to nejen s poničením krajiny, ale především s absencí vztahu části místních lidí k jejich životnímu prostředí, k zemi, ve které nežijí, ale jen přežívají, ke které jsou lhostejní a kterou necítí jako svůj domov. Zemi, ke které nejsou poutáni kořeny svých předků, kde nemají svá rodová pole ani hroby, krajinu na jedno použití, ze které se dá kdykoliv odejít někam jinam. Tehdy jsem si vlastně poprvé uvědomil původní obyvatelstvo, poprvé jsem si na ně „vzpomněl“ a cítil jsem, že oni by takové poničení krajiny nedovolili. Vzpomněl v uvozovkách, protože v té době, stejně jako drtivá většina Čechů, jsem o nich ani o okolnostech a průběhu jejich odchodu nevěděl vůbec nic. Stejnou zkušenost s nezájmem některých obyvatel o krajinu, ve které žijí, jsem udělal při pozdějších cestách po zaniklých německých osadách v Novohradských horách, na Šumavě a v Českém lese. Místní obyvatelé někdy ani neznali jména hor, lesů nebo potoků v těsném sousedství svého obydlí. Les je prostě les, louka louka, potok je potok. Domov pro ně začíná až jejich prahem nebo brankou jejich zahrady.

Začal jsem studovat historii původního obyvatelstva Čech, kde po staletí žili lidé různých národností, české, německé, židovské a dalších jiných. Podklady a studijní materiály jsem sháněl více než dva roky a překvapilo mě, jak obtížné bylo se k nim dostat. Nebylo snadné z materiálů vybrat objektivní informace. A už vůbec nebylo lehké se s nimi vyrovnat, udržet si nebo spíše znovu získat nějaký odstup, abych o těch událostech vůbec mohl vyprávět.

První část cyklu věnovaná židovským obětem vychází ze soukromé rodové kroniky sepsané paní, která pro svůj židovský původ ve 14 letech prošla koncentračními tábory Terezínem a Oderanem a jako jediná z desetičlenné rodiny přežila. Nechci ani tak připomínat hrůzy, které tito lidé prožili, to se připomíná poměrně často a pravidelně ve všech oborech umění i mimo ně. Nechci dělat práci o zločinech (válečných ani mimoválečných), ale o mlčení lidí, o mlčení, které tyto zločiny umožňuje a které cítím minimálně jako spoluúčast na nich. Po Mnichovu jsme velmi těžce nesli zradu našich spojenců Anglie a Francie. Nechali nás v tom, nikdo nám nepomohl! Když potom za dva roky odcházely transporty českých Židů do koncentračních táborů, nechali jsme je v tom my, Češi Čechy.

Setkávám se s poměrně rozšířeným názorem, že jsme nevěděli, co se vlastně s Židy děje. Není to pravda a myslím, že je i velmi nebezpečné v této lži setrvávat. Všichni viděli na vlastní oči cedule, na kterých bylo Židům zakázáno navštěvovat kavárny, restaurace, dětská hřiště, školy, veřejné dopravní prostředky, vlastnit psy… Každý se setkal ve svém okolí s vystěhováváním Židů z jejich bytů a se zabíráním jejich majetku, každý viděl nebo mohl vidět rodiny odcházející do transportů.

Bohužel, po prvních výstavách v Čechách jsem zjistil, že většinu návštěvníků vůbec nenapadne, že by se to mělo týkat jich samotných, protože jsme zvyklí, že když se hovoří o Židech a koncentračních táborech, hovoří se vždy o německé vině.

Když jsem k cyklu o českém mlčení při vyhlazování českých Židů připojil druhou část – cyklus o poválečném vyhnání Němců, byly reakce návštěvníků mnohem bouřlivější. Bylo mi vytýkáno, že srovnávám nesrovnatelné. Že je to urážka židovských obětí. Tyto výtky samozřejmě ani v jednom případě nezazněly od Židů, ale od lidí, kteří nijak postiženi nebyli. Vysvětluji si to tím, že lidé, kteří podobné utrpení prožili, chápou lépe utrpení jiných. Hlavním důvodem spojení holocaustu a vyhnání Němců do jednoho cyklu pro mě bylo to, že skoro všichni Češi jsou dostatečně informováni o zločinech páchaných na Židech, a díky tomu mají poměrně přesnou představu o obludné míře mučení a vraždění nevinných obětí, cítí nepřijatelnost takového činu. 

O vyhnání Němců nemají skoro žádné informace, ale podvědomě cítí, že něco není v pořádku, já doufám, že cítí výčitky jakéhosi kolektivního svědomí, kolektivní paměti, že tuší vinu, kterou na vyhnání máme. Když jsou tyto dva pocity postaveny vedle sebe, mohly by snad vést k poznání a pochopení rozsahu zločinů, kterými jsme se provinili vyháněním Němců. Jen díky naší neinformovanosti a předsudkům je možné, že stále hovoříme o „odsunu“ a spravedlivém trestu, místo abychom hovořili o „vyhnání“ a bestiální pomstě.

Mohlo by se zdát, že zbytečně vytahuji věci zapomenuté, nebo dokonce promlčené. Jenže česká xenofobie, předsudky a komplexy stejně jako občasná nepodložená halasná namyšlenost a hysterické reakce na jakoukoliv zmínku o „odsunu“, Sudetech nebo Benešových dekretech svědčí o tom, že nic z historie národa nelze vymazat a že čím dříve budeme schopni naše chyby a viny pojmenovat a přiznat za ně zodpovědnost, tím lépe pro nás. Neexistuje kolektivní vina, ale existuje něco jako kolektivní svědomí nebo kolektivní paměť. Je především v našem vlastním zájmu, abychom v této paměti neměli tabuizovaná temná místa, která metastázují ve formě nezdravých sebeklamů a lživých mýtů o „národní povaze“. Potřebujeme si uvědomit, že jsme schopni stejných činů jako kterýkoliv jiný národ, že nejsme národ zlatorukých muzikantů s holubičí povahou. Mýty o národních povahách totiž mají velmi negativní dopad a na jejich základě není možné stavět žádný smysluplný dialog ani nějaké zdravé odůvodněné sebevědomí. Proto bychom všichni měli znát pravdivá fakta o nerovném postavení německé menšiny v Čechách v době první republiky, o vyhnání tří milionů Němců z jejich domovů a o jejich mučení a vraždění na základě nepřijatelného principu kolektivní viny. A měli bychom znát i jejich další osudy, protože jejich utrpení přechodem hranic nekončilo, ani naše zodpovědnost ne. Dlužíme to především sami sobě. A dlužíme to i sudetským Němcům, těm nespravedlivě postiženým a jejich potomkům, těm vyhnaným i těm, kteří zde sice mohli zůstat, ale donedávna naráželi na problémy spojené s jejich původem. Jestliže bude jejich utrpení zapomenuto, bylo zbytečné. Jestliže o něm budeme učit, změní se ve zkušenost, která snad jednou zabrání vlastnímu opakování. Teprve potom můžeme přistoupit k jednání, které, doufejme, povede ke skutečnému smíření našich národů. Jek říká židovské přísloví, které jsem použil jako název jednoho obrazu: „Tajemstvím smíření je vzpomínka.“

Obrazy v cyklu jsou rozvrženy jako stránky obrazového česko-německého slovníku. Proto, že tato dvojjazyčnost k dané době neodmyslitelně patří a dotváří její atmosféru (čeština je zde na prvním místě, protože obrazy mají oslovit především Čechy), proto, že z tohoto období pochází většina současných problémů, které mezi našimi národy stojí, a předsudků, které nám brání v dorozumění (slovník jako pomůcka ke zlepšení vzájemné komunikace), a proto, že na této vině se podílíme společně (mlčící syndrom mají samozřejmě Češi i Němci).

Přestože mají obrazy „vyprávět“ o lidských osudech, záměrně se na nich vyhýbám figuracím. Myslím, že by potom pouze ilustrovaly konkrétní příběhy a ztrácely by obecnější rovinu výpovědi. Proto maluji jen prázdnou krajinu nebo určité prostředí, jako dokument tehdejšího nebo současného stavu, ale zároveň i jako scénu, kde se příběhy odehrávaly a mohly by se znovu odehrávat. Náměty jsem maloval poměrně suchým popisným způsobem, který myslím odpovídá zvolené formě obrazového slovníku a který mi umožnil prostředí nebo krajinu dokumentovat a zároveň i mírně zdůrazňovat určitou atmosféru nebo výmluvné detaily.

Tento cyklus chci v následujících letech poslat jako putovní výstavu po Čechách, aby trochu přispěl k informovanosti a k zamyšlení české veřejnosti nad zamlčovanými místy naší historie. Zároveň bych jej chtěl vystavit i na několika místech v Německu, aby vyhnaní Němci věděli, že se i v Čechách na jejich utrpení vzpomíná, že se o něm alespoň trochu přemýšlí a hovoří. Možná, že by obrazy mohly posloužit i jako zdroj informací pro Němce, kteří mají dosud o osudech vyhnaných Němců jen nejasnou představu, protože jejich rodin se to nedotklo.
Michal Kadleček, září 2001

Výstavy (části) cyklu obrazů:
1999 Blue Fire, 3. bienále mladého umění Praha, Galerie hl. města Prahy, Dům u kamenného zvonu (vystavena I. polovina cyklu s židovskou tématikou)
2000 Diplomanti AVU, Výstaviště - Průmyslový palác Praha (vystavena II. polovina cyklu) 
2001 Stará radnice, Furth im Wald, Německo
2001 Starý zámek, Neustadt a.d, Waldnaab, Německo
2001 Univerzita v Bayreuthu, Německo
2002 budova Sparkasse, Selb, Německo
2002 Kostel sv. Bartoloměje, Cheb


Foto © Ondřej Přibyl

 

Heißeste Ecken der Hölle sind für die vorgesehen, die Unrecht sehen und schweigen.

Etwa vor fünf Jahren kam ich während der Arbeit an den Projekten „Dom für Bäume“ (Chrám pro stromy) und „Sta(d)tt der Berge“ (Místo hor) – es ging dabei um die Rekultivierung der Umgebung von Most (Brüx) und um die Rettung der Förderberge  nahe Lemberk (Lemberg) – wiederholt mit der Zerstörung Nordböhmens, und zwar nicht nur mit der Zerstörung der Landschaft als solcher, sondern vor allem auch mit dem Fehlen des Bezugs eines Teils der Einheimischen zu ihrer Umwelt, zu der Gegend, in der sie nicht eigentlich leben, sondern lediglich überleben; einer Gegend, der sie gleichgültig gegenüberstehen und die sie nicht als ihre Heimat empfinden; einer Gegend, an die sie nicht durch die Wurzeln ihrer Vorfahren gebunden sind; wo sie weder ihre Familienfelder, noch Familiengräber haben; eine Landschaft für den einmaligen Gebrauch, die sie jederzeit verlassen können, um irgendwo anders hinzugehen. Damals machte ich mir eigentlich zum ersten Mal die Existenz der ursprünglichen Bevölkerung bewusst, zum ersten Mal „erinnerte“ ich mich an sie und fühlte, dass sie eine solche Zerstörung der Landschaft nicht zugelassen hätte. Erinnern in Anführungszeichen, weil ich zu der Zeit, ebenso wie die erdrückende Mehrheit der Tschechen, sowohl über sie, als auch über die Umstände und den Verlauf ihres Fortgehens überhaupt nichts wusste. Die gleiche Erfahrung mit dem Desinteresse der Bevölkerung gegenüber der Landschaft, in der sie lebt, machte ich auch auf meinen späteren Reisen zu den verfallenen deutschen Siedlungen im Böhmerwald (Novohradské hory, Šumava, Český les). Die Einheimischen kannten häufig nicht einmal die Namen der in unmittelbarer Nachbarschaft zu ihren Behausungen liegenden Berge, Wälder oder Bäche. Der Wald heißt ganz einfach „Wald“, die Wiese „Wiese“, der Bach „Bach“. Heimat beginnt für sie erst an der Türschwelle oder an der Gartenpforte. 

Ich begann mit dem Studium der Geschichte der ursprünglichen Bevölkerung der böhmischen Länder, als hier über Jahrhunderte hinweg Menschen verschiedener, etwa tschechischer, deutscher, jüdischer, aber auch anderer Nationalitäten leben. Unterlagen und Studienmaterial versuchte ich mir mehr als zwei Jahre lang zu beschaffen und war überrascht, wie beschwerlich es war an sie heranzukommen. Es war nicht einfach aus dem Material objektive Informationen auszuwählen. Und noch weniger leicht war es sich mit ihnen abzufinden, einen gewissen Abstand zu ihnen zu behalten oder vielmehr diesen neu zu gewinnen, damit ich überhaupt in der Lage war, über diese Ereignisse sprechen zu können.

Der erste Teil des Zyklus ist den jüdischen Opfern gewidmet und basiert auf der privaten Familienchronik einer Frau, die auf Grund ihrer jüdischen Herkunft mit 14 Jahren die Konzentrationslager Theresienstadt und Oderan durchlief und als einziges Mitglied ihrer zehnköpfigen Familie überlebte. Ich will nicht einmal so sehr an die Gräuel erinnern, welche diese Menschen durchlebten, daran wird häufig und regelmäßig auf allen Gebieten der Kunst und auch außerhalb dieser erinnert. Ich möchte keine Werke über die Verbrechen (während des Krieges und danach), sondern über das Schweigen der Menschen schaffen – über das Schweigen, welches diese Verbrechen ermöglichte und welches ich zumindest als Mitbeteiligung an ihnen empfinde. Nach ,München´ trugen wir sehr schwer am Verrat unserer Verbündeten Frankreich und England. Sie überließen uns unserem Schicksal, niemand half uns! Als dann zwei Jahre später die Transporte mit den tschechischen Juden in die Konzentrationslager  abgingen, überließen wir, Tschechen, sie, andere Tschechen, ihrem Schicksal.

Ich begegne immer wieder der verhältnismäßig verbreiteten Ansicht, wir hätten nicht gewusst, was eigentlich mit den Juden geschieht. Das ist nicht wahr, und ich glaube, dass es auch sehr gefährlich ist an dieser Lüge festzuhalten. Alle sahen mit eigenen Augen die Schilder, auf denen den Juden der Besuch von Kaffeehäusern, Restaurants, Kinderspielplätzen, Schulen, die Benutzung öffentlicher Verkehrsmittel oder der Besitz von Hunden untersagt wurde. Jeder kam in seiner Umgebung mit der Ausquartierung der Juden aus ihren Wohnungen und der Beschlagnahmung ihres Eigentums in Berührung. Jeder sah oder konnte sehen, wie die Familien zu den Transporten gingen.

Leider stellte ich nach den ersten Ausstellungen in Tschechien fest, dass der Mehrheit der Besucher überhaupt nicht einfiel, sich selbst dadurch betroffen zu fühlen, weil wir es gewohnt sind, dass, sobald über Juden und Konzentrationslager gesprochen wird, stets die Rede von der deutschen Schuld ist.

Als ich dem Zyklus über das tschechische Schweigen zur Vernichtung der tschechischen Juden einen zweiten Teil anschloss – den Zyklus über die Vertreibung der Deutschen nach dem Krieg – waren die Reaktionen der Besucher wesentlich stürmischer. Es wurde mir vorgeworfen, ich vergliche Unvergleichbares und dass dies eine Beleidigung der jüdischen Opfer sei. Diese Vorwürfe ertönten selbstverständlich in keinem einzigen Fall aus dem Munde von Juden, sondern von Menschen, die in keiner Weise betroffen waren. Ich erkläre mir das so, dass Menschen, die ähnliches Leid durchlebt haben, das Leid anderer besser begreifen können. Der Hauptgrund für die Verbindung von Holocaust und Vertreibung der Deutschen in einem Zyklus war für mich der Umstand, dass beinahe alle Tschechen über die an den Juden begangenen Verbrechen ausreichend informiert sind und dank dieses Umstandes eine verhältnismäßig genaue Vorstellung vom ungeheuerlichen Ausmaß der Folter und der Ermordung unschuldiger Opfer haben. Sie empfinden eine solche Tat als inakzeptabel. Über die Vertreibung der Deutschen haben sie beinahe gar keine Informationen, spüren aber unterbewusst, dass etwas nicht in Ordnung ist. Ich hoffe, dass sie die Vorwürfe eines gewissen kollektiven Gewissens, eines kollektiven Gedächtnisses  spüren, dass sie die Schuld ahnen, die wir an der Vertreibung haben. Stellt man diese beiden Empfindungen nebeneinander, könnten sie vielleicht zu einem besseren Begreifen unserer stillschweigenden Schuld an der Judenvernichtung und zugleich zum Erkennen und Begreifen des Ausmaßes der Verbrechen führen, mit denen wir uns an den Deutschen durch ihre Vertreibung schuldig gemacht haben. Nur dank unserer Nicht-Informiertheit und unserer Vorurteile ist es möglich, dass wir fortwährend von „Abschub“ und gerechter Strafe, anstatt von „Vertreibung“ und bestialischer Rache reden.

Es könnte den Anschein erwecken, als würde ich vergessene oder am Ende verjährte Dinge überflüssigerweise hervorkramen. Nur zeugen der unsrige Fremdenhass, Vorurteile und Komplexe ebenso wie eine zeitweilige, unbegründete lärmende Arroganz und hysterische Reaktionen auf jedwede Erwähnung des „Abschubs“, des Sudetenlandes oder der Benesch-Dekrete davon, dass sich aus der Geschichte eines Volkes nichts ausradieren lässt. Und dass es viel besser für uns wäre, wenn wir endlich fähig wären, unsere Fehler und unsere Schuld zu benennen und die Verantwortung für sie zuzugeben. Es existiert keine Kollektivschuld, aber es existiert so etwas wie ein kollektives Gewissen oder kollektives Gedächtnis. Es wäre vor allem in unserem eigenen Interesse, in diesem Gedächtnis keine tabuisierten, dunklen Stellen zu haben, die in Form von Selbsttäuschungen und falschen Mythen über den „Volkscharakter“ Metastasen bilden. Wir müssen uns bewusst machen, dass wir zu den gleichen Taten fähig sind wie irgendein anderes Volk, dass wir kein Volk von Musikanten mit goldenen Händen und sanftem Gemüt sind. Mythen über den Charakter von Völkern haben nämlich einen sehr negativen Effekt und es ist weder möglich, auf ihrer Grundlage einen sinnvollen Dialog noch irgendeine Art von gesundem, begründetem Selbstbewusstsein aufzubauen. Deshalb sollten wir alle die wahrheitsgetreuen Fakten über die ungleiche Stellung der deutschen Minderheit in der ersten tschechoslowakischen Republik, über die Vertreibung von drei Millionen Deutschen aus ihrer Heimat und über ihre Folter und Ermordung auf der Grundlage des inakzeptablen Prinzips der Kollektivschuld kennen. Und wir sollten auch ihr weiteres Schicksal kennen, weil ihr Leid mit dem Grenzübertritt nicht endete, ebenso wenig wie unsere Verantwortung. Dies sind wir vor allem uns selbst schuldig. Aber wir sind dies auch den Sudetendeutschen schuldig, den zu Unrecht Betroffenen und ihren Nachkommen, den Vertriebenen wie denen, die zwar hier bleiben konnten, bis heute aber auf Probleme stoßen, die mit ihrer Abstammung verbunden sind. Sollte ihr Leid vergessen werden, ist es umsonst gewesen. Sollten wir es jedoch der Geschichte wiedergeben und sollten wir über dieses Leid unterrichten, dann verwandelt es sich in die Art von Erfahrung, die vielleicht einmal die einige Wiederholung verhindert. Erst dann können wir auf Verhandlungen eingehen, die hoffentlich zu einer wirklichen Versöhnung unserer beiden Völker führen werden. Wie ein jüdisches Sprichwort, das ich für einen der Bildtitel verwendet habe, sagt: „Das Geheimnis der Versöhnung ist die Erinnerung.“

Die Bilder des Zyklus sind wie die Seiten eines tschechisch-deutschen Wörterbuches angelegt. Zum einen, weil diese Zweisprachigkeit als wichtiger Bestandteil aus der beschriebenen Zeit nicht wegzudenken wäre und ihre Atmosphäre prägt (das Tschechische steht hier an erster Stelle, weil die Bilder vor allem die Tschechen ansprechen sollen), zum zweiten, weil aus dieser Zeit der Großteil der heutigen Probleme stammt, die zwischen unseren Völkern stehen, wie auch Vorurteile, die uns an der gegenseitigen Verständigung hindern (das Wörterbuch als Hilfsmittel zur Verbesserung der gemeinsamen Kommunikation), und nicht zuletzt auch, weil wir an dieser Schuld gemeinsam Teil haben (das Schweigesyndrom haben selbstverständlich Tschechen wie Deutsche).

Obgleich die Bilder von menschlichen Schicksalen „erzählen“ sollen, vermeide ich auf ihnen absichtlich Figurationen. Ich glaube, sie würden dann lediglich konkrete Ereignisse illustrieren und verlören somit die allgemeinere Ebene der Aussage. Deshalb male ich nur eine leere Landschaft oder einen bestimmten Ort – als Dokument des damaligen oder gegenwärtigen Zustands, aber zugleich auch als Szene, auf der sich die Ereignisse abspielten und wo sie sich erneut abspielen könnten. Die Motive habe ich in einer verhältnismäßig trockenen, beschreibenden Art und Weise gemalt, die, wie ich meine, der gewählten Form des Bildwörterbuches entspricht und die mir ermöglichte, den Ort oder die Landschaft zu dokumentieren und zugleich auch in gemäßigter Form eine bestimmte Atmosphäre oder aussagekräftige Details hervorzuheben.

Diesen Zyklus möchte ich in den kommenden Jahren als Wanderausstellung durch die Tschechische Republik schicken, um damit ein wenig zur Informiertheit und zum Nachdenken der tschechischen Öffentlichkeit über die verschwiegenen Flecken in unserer Geschichte beizutragen. Gleichzeitig würde ich ihn auch an einigen Orten in Deutschland ausstellen wollen, damit die vertriebenen Deutschen wissen, dass auch in Tschechien an ihr Leid erinnert wird, dass darüber wenigstens ein bisschen nachgedacht und geredet wird, dass es Tschechen gibt, die sich der nationalen Verantwortung für das Verbrechen der Vertreibung bewusst sind und sich darum bemühen zu seiner Wiedergutmachung beizutragen. Vielleicht könnten die Bilder auch als Informationsquelle für diejenigen Deutschen dienen, die vom Schicksal der vertriebenen Deutschen bisher nur eine unklare Vorstellung haben.
Michal Kadleček, September 2001