Jaroslav J. Alt Svitálka
Jaroslav Alt maluje na velká plátna vhledy do krajiny. V jeho atelieru jsme procházeli i drobné skici tužkou, tuší a akvarely. Pro jejich svébytný půvab jsem je vybrala na Svitálku vedle Altových obrazů, dopisů a básní. Polský filosof a katolický kněz Jozef Tischner psal o chvílích, kdy zjistíme, že po naší cestě jde i někdo jiný. Jaroslav Alt se takové chvíle mezi nebem a zemí snaží zachytit. Se zdrženlivostí sobě vlastní nás nechává číst v Devíti otevřených dopisech, ve vlnách středomoří, na vrcholku hory hor, nebo doma v Trstěnické zahradě, kde se usadil někdo jiný. Jaroslav Alt ho pojednává v úvaze Zelený muž v mé krajině (o obrazu).
Filosof a theolog David Bartoň z Petrkova doprovází výstavu textem a nálezem dosud neznámé básně Bohuslava Reynka.
O povaze tvorby Jaroslava Alta píše kunsthistorička a teoretička umění Blanka Altová v článku Prakrajiny mého muže.
Texty malířových přátel Vidět věci v jejich návratu k sobě od filosofa Ladislava Benyovského a Keře, obzor, oblaka galeristy Jiřího Hůly jsou ke stažení dole.
pb
Svítání
Utajená
zastřená tvář
matně
prosvítávající tmou:
Věci mají
nejdříve obrysy,
potom stíny
a posléz, již pro nás,
vrací se samy k sobě...
Dole pod okny
Kohout
těžiště jitra
zpěvem zdvih...
K této Reynkově básni máme jednu legendu a k ní pokus o projasnění vzatý z náhodně vypadajících souvislostí:
Podle všeho ji petrkovský básník sepsal nedlouho před smrtí.
Jako ty druhé ji psal nanečisto v kuchyni u kamen. Znova četl a ubíral z ní a nakonec úhledně přepsal čistopis. Přeložil list papíru nadvakrát a položil nahoru na levý roh kredence. Tam totiž kočky tak moc nemůžou a synové o tom místě vědí. Něco básní se našlo za kredencem a po šuplatech, když starý pán zemřel, tahle ale nějak tomu gruntování unikla. Přeložením nadvakrát přesně zapadla mezi rozbité aršíky staroříšských Studií a s nimi se ocitla ve velké truhle na půdě. „Půda patří těm, kdo na ní pracují“ citoval Daniel Reynek na vysvětlenou k zostřené diktatuře, které kočky zavedly v podstřeší zámku. Mruk, rození, umírání. Truhla se kterou se rodina stěhoval za války k Florianovým do Staré říše, jak dokládá adresa psaná na dně inkoustovou tužkou, tahle truhla mohla i se starým kredencem shořet za zahradou při posledním gruntování..., jenže v tom se objevil tvor, se kterým nikdo nepočítal. Potmě skoro a tajně, upozorněn že nezbývá moc času, našel pohmatem mezi novinami povědomé staroříšské aršíky. Teprve pak z nich vypadl čistopis neznámé dosud básně.
Kdyby rukopis nebyl nade vší pochybnost Reynkův, nevěřil bych, že je ta báseň jeho. Tak moc mi připadá jiná.
S radostí jsem rozesílal znovu objevenou báseň přátelům. Jaroslav Alt odpověděl mezi prvními. Jenom on tehdy věděl, jestli se k tomu, co právě maluje, hodí. Jeho obrazy jsem mohl vidět až později a pro sebe si tu spřízněnost vykládám, jak jen můžu - tedy z venku – nebyl jsem u toho, z čeho se zrodila báseň, nebyl jsem zrození obrazů. I kdybych tisíckrát navštívil petrkovskou chodbu v prvním patře zámku, kde se asi motiv básně ukázal, nebo seděl Jaroslavovi za zády, stejně tím budu vždycky jen divák. Neumělec jako já se může k umělci přidat jedině tak, že naslouchá básni a vnímá obraz, až uvidí ožívat věci tohoto světa i nebe nad nimi, dík Reynkovu a Jaroslavovu umu.
I prožitkem se ve vzpomínkách spojují místa, kde oba žili Petrkov a Svitálka. Je to od sebe ještě nadohled. Za vlhka, před tím než se kraj naplnil neustálým hlukem pendlujích aut, bylo na petrkovském kopci slyšet kostelní zvony až z Krásné Hory. Tam pod kopcem, naproti krásnohorskému kostelu, na straně přivrácené k Lipnickému hradu, na Svitálce, obzíral svět malíř Jaroslav Alt.
Spojitost oživování skutečnosti předpokládá, že se nám nějak stala mrtvou. Reynek miloval francouzského filosofa Arnošta Hello, který ve fysiognomii svatých užívá nezvyklý výraz o zevšednění nebes i hvězd. „Assiduitate viluerunt“ – svou stálostí (nám) zevšedněly. Komentář sv. Augustina k Janovu evangeliu k tomu dodává souvislost slovy: „Ipse enim deus qui per universam creaturam quotidiana miracula facit, quae hominibus non facilitate sed assiduitate viluerunt“. Augustin se tedy podivuje, jak nám ta krása, ne svou snadností a jednoduchostí, ale stálostí mohla zevšednět, zmrtvět, stát se lho-stejnou, nejímavou.
Reynek, ve své z posledních básní už nepíše, co cítí, o své úzkosti jako v starší básni téhož jména. Píše jakoby tu už vůbec nebyl, stal se viděním, utajenou, zastřenou tváří, aby čistě a prostě ukázal, odkryl živost dějů světa, které ke své největší škodě většinou nevidíme.
Dnešní umění hodné toho slova nepracuje s idylickými, ale opravdovými viděními. Proto se Bohuslavu Reynkovi lidé v básních objevují jako bozi hlouposti, nepodobní skutečným lidem lidským, nevšedním - Marii, Veronice, Josefovi, Izajášovi, Ježíšovi, kteří jakoby s ním bydleli na dvoře v kuchyni i zahradě. Proroctví o nás, o dnešních úspěšných hybridních lidech, hrdinech uplatnitelnosti na cvrkotu naší doby.
Vedle toho zůstává k objevení krása jedinečných koutů, pohledů - tady je blízko i k fotografiím Daniela Reynka. Jaroslav Alt má s Reynkovými právě tohle společné. Nepotkáváme celé krajiny, nic velikého, nač bychom nestačili. Citlivost se tříští, když ji vztáhneme k množství, změlčí se. Takže hledíme na nevšední jedinečné zjevy, abychom mohli začít s proměnou zraku.
Podle proroctví Egona Bondyho přijde soud nad světem brzy. Neříká kdy a jak, ani kdo to provede, jen tuším, že není dalek pravdy, když volá, že technický pokrok i veškerá výroba budou na tom soudě shledány lehkými, nákladnost životních nároků bude na obtíž a ukáže se, jak chabé jsou výtěžky naší nadspotřeby.
Nakonec, prý, jediné, co vyvažuje a bude shledáno cenným, bude umění. Ne všechno to konzumované a obchodované, vyloupne se z něj jen to žité.
Ale ono to přece platí už nyní. Prorok přece není prognostik, ale člověk schopný hlubší a silnější analýzy toho, co se už nyní děje, i když jen málokdo to vidí. Kdo bystří zrak druhým, pomáhá na svět té jediné shodě, která vždycky stojí za to, totiž shodě v rozlišování.
Davy se shodují v iluzích a společně jim propadají. Jedinci se hledají ve shodě o významech ukrytých za znaky a symboly.
Nejstarší jazyk světa, který už v jeskynních malbách oživoval vědomí i sny, promlouvá dnes jinak. Kdysi se veškerá pozornost soustředila na tvory a děje, na lov, na zvěř lovnou i chovnou, na bytosti lidské a stvůry, na velikou matku a božstva vůbec. Dnes je pořád množství děl soustředěno k tématu, které jeskynní lidé zpodobovali jako svou ruku, jako její otisk, nebo negativně. Člověk zobrazuje sám sebe tak rád, jako sebe s gustem probírá v řeči. Svět se mu tím stává kulisami a pozadím jeho domnělé velikosti. Mezitím se z původně jaksi nedůležitého pozadí stalo téma. Nejenže se na pozadí, tedy na krajině pod výjevy, jasně ukázal lidský otisk, otisk práce jeho ruky, ale i děsivě se z krajiny odráží i jeho tvář. Už dávno ve středomoří člověk vypálil a vykácel většinu hvozdů a nakonec i hájů, vyhubil lvi a pardály, vlky i medvědy, pak většinu krotší zvěře a v polopoušti se stal pastevcem a rolníkem. Teď je lidská tvář čitelná z krajiny krásné, ale nehostinné. Aridní pustinou bloudí nečetní poutníci a ovce v Arkádii jako na Sicílii, stopy lidí, mimo jejich sídlišť, mizí. Celé je to apokalypsa, tedy odkrytí roušky, která zakrývala tvář matky země, zakrývala krajinu geologickou. Odkrýt nahotu otce Noacha se v Genesis chápe jako hanebnost, co soudit o tomhle odkrytí matky? Co člověka čeká, když se dívá do tváře takové nahé krásy barev bez roušky života?
Zrovna takové ustrnutí mě zachvacuje nad středomořskými akvarely a kresbami domova tužkou a tuší Jaroslava Alta, kde se potkává krása a zdání s hrozivou pustotou.
David Bartoň
Soubory ke stažení
- Jiří Hůla Keře, obzor, oblaka (Úvodní slovo k výstavě, Kutná Hora, 14. 11. 2015)
- Jiří Hůla Bushes, Horizon, Clouds (Introducory word to the exhibition, Kutná Hora, 14. 11. 2015)
- Ladislav Benyovszky Vidět věci v jejich návratu k sobě (Úvodní slovo k výstavě, Kutná Hora, duben 2020)
- Ladislav Benyovszky Seeing Things As They Return to Themselves (Introducotry word to the exhibition, Kutná Hora, April 2020)
