Pavel Vošický Procházka po století
20. březen 2014 - 20. duben 2014
kurátor David Oesterreicher
Je postní doba. Po celá staletí se před Velikonocemi veliká tajemství smrti a života připomínala ve hrách. Pašijová dramata začínají Ježíšovou otázkou učedníkům u Cesareje Filipovy: „za koho mě lidé mají a zač mne máte vy?“ Řekli mu mnohomluvně něco ve smyslu: lidi v tom nemají jasno, ale každý na Tebe něco nakládá, něco očekává, každý něco jiného – zblázni se z toho chceš-li, všem se stejně nezavděčíš. On tehdy odpověděl jednoznačným vymezením, co od sebe čeká sám oproti všem krásným i falešným očekáváním okolí.
Starat se o to, kdo jsem, je také podle prastaré výzvy Chilónovy v Delfách i mladší moudrosti sókratovské náš první zájem. Je to ovšem věc zcela osobní, takže nám jen málo pomohou obecné definice „obecného člověka“ - human being, homo sapiens sapiens, animal rationale, zóon logon echón, atd. a stejně málo celá věda o něm. Živočich s mnoha ušlechtilými příznaky zabydlel už celou planetu, míří do kosmu, ale když si našinec vzpomene na minulé století, nemůže si připadat exemplářem druhu s titulem moudrý moudrý, ani jako rozumný, přemýšlivý atd. Daleko lépe se pozná v Homérově básnické charakteristice Odyssea, muže „lstivého, ale těžce zkoušeného“ a v Aristotelově prostém vymezení: „živočich společenský“ tedy nutně politický.
Pavel Vošický je živočich až nesnesitelně politický a daleko méně něco jako „umělec“ ve smyslu konvenčním. Váhal vystavovat svoje práce, protože nevěří, že by jeho obrazy, jejich sdělení a sentimenty (zejména moderovaný vztek) mohl dobře pochopit někdo jiný. Má pravdu do té míry, že jeho život se zahrnutí do obecných dějinných schémat jedinečně vzpírá. Ideologie a jejich režimy, stejně jako státní školská nalejvárna potřebuje bezpohlavní „dějiny“ o všech a o nikom. Takovému výkladu dějin nemůže názor vskutku samostatného člověka připadat, než jako diverze, nevyváženost a konspirační teorie. Vošický v diverzi, nevyváženosti a konspiraci vyrostl a vytrval, zaplať Pánbůh!
Do vězení přišel v začátku 60tých let za veřejné projevy čiré „nenávisti k socialistickému zřízení“, kterých se dopouštěl pravděpodobně od dětství. Za totéž jej poslali po umístěnce na Borech i k černým baronům, ale za totéž jej také agilní komunista, rektor Adolf Hoffmeister přijal a udržel na UMPRUM.
Vošický emigroval po 68 roce a v Americe výtvarně - politicky pracoval, agitoval ve volbách prezidentských i senátorských. Řeklo by se - úspěšný art director kampaní. Studoval k tomu všemu ve washingtonských knihovnách, konzultoval svoje navenek bizarní i realistické teorie s ledaským, různě proslulé odborníky na ledacos nevyjímaje, i s pamětníky unikátních dějinných jevů. Letoval z toho všeho svůj jedinečný názor o své době a měnil ho často podle nově nalezených fragmentů. Nemaje systém, věrně sledoval skutečnosti.
Obrazy a kresby, které něco z jeho vizí obrážejí ve formě skoro plakátové nebo komixové, jsou toho pochopitelně jen odrazem. Několik desítek perokreseb z 60tých až 90tých let minulého století zůstalo k dispozici autorovi, ostatní zůstalo někde na jeho cestách. Shodou šťastných nedopatření vznikl na půdě veřejnoprávní televize jako dokument Vošického výklad českých dějin.
Už deset let si P. Vošického všímají v centru Prahy kolemjdoucí, jak usilovně nožíkem seškrabává černý reklamní výlep z obecního mobiliáře a vůbec odevšud. Tímto neokázalým ale permanentním výkonem – performancí a demonstrací svého druhu, přesně zasahuje chabost, resp. absenci praktické politické práce. Zároveň se tím nabízí srovnání jeho výkonu s připitomělostí současného (konceptuálního) umění. Jen místy u svého díla křikne nebo pohrozí, jinak „drží hubu a slouží dál“, což vpravdě „je to nejkrásnější!“.
David Oesterreicher