Dialog sil
Výstava Elsi a Františka Kynclových Dialog sil čekala na svůj „nový život“ tři roky. Mezitím zemřel Pavel Vašíček, který výstavu v Topičově salonu uspořádal. S dětským úžasem tehdy sledoval hlavně ty závěsné Kynclovy prostorové struktury, jak se chvěním vzduchu ladně otáčejí (nafotili jsme je pro Vás proto kol dokola). Elsi Kynclové mezitím zeslábl zrak, ale schopnost vnitřního vidění světa a umění ve zvláštní barvitosti, pestrosti tvarů až k detailu jí zůstala stejně silná jako mysl, otevřená a veselá. Mezitím jsme si také připomněli nedožité osmdesáté narozeniny Františka Kyncla.
Kynclovy subtilní struktury odkrývají geometrickou sílu základu a podstaty vesmíru. František nebyl matematik. Matematika "byla v něm" - podobně jako včely intuitivně stavějí svoje plástve, slepoval bambusové špejle epoxidem a ony elegantně rostly jako stromy, souměrně i pokřiveně, pod vlivem dechu krajiny. (Představte si jeho výstavu třeba v zahradě!) Vedle živých Františkových struktur vystavuje Elsi svůj cyklus Tance smrti čili Totentanz. Natěsno se vlní černé čáry s těmi bílými, marně popadají dech.
Z Kynclova rukopisu si můžete přečíst dopis zesnulému příteli a výtvarníkovi Marianu Boguszovi nebo si poslechnout pořad Karla Oujezdského, který je postaven na dlouhém rozhovoru s Františkem. Doporučuji také Kynclův text Cesta tam a zase zpátky o jízdě vlakem s Josefem Beuysem. Při ní dojde na příhodu o Františkově otci, který za protektorátu na pardubickém letišti kosil trávu. Tam ho jednou přišel zkontrolovat voják Luftwaffe Beuys, dali se spolu do řeči ačkoli to měli oba zakázáno a, jak se Beuys později svěřil, ten rozhovor, měl zásadní význam - Beuyse kvůli němu za trest převeleli na východní frontu. Možná proto přežil válku.
Pavlína Bartoňová
Topičův salon
14. července - 15. srpna 2014
Kurátor: Petr Svoboda
Elsi a František Kynclovi
Dialog Sil - Souzvuk energií
Elsi a František, dvě síly, dvě energie, symbolický dialog země a kosmu. Anděl Elsi, trpělivé zázemí čerpající svou energii i klidnou sílu z hlubin paměti, archetypální Magna Mater, a Poutník František, věčný průzkumník a cestovatel vrhající svou nevyčerpatelnou energii v touze dotknout se prapodstaty a prazákladu subtilních struktur a smyslu řádu nekonečna kosmologického paralelního časoprostoru.
František, exulant odsouzený v nepřítomnosti k nepodmíněnému trestu československým socialistickým soudem, se logicky v roce 1968 nevrátí ze své oficiální a legální studijní cesty z Itálie, odjíždí z Rakouska a usadí se v Düsseldorfu, městě rozprostřeném podél břehů velkolepého Rýna, které mu svým charakterem i morfologií krajiny nejvíce evokovalo a připomínalo prostředí jeho rodných Pardubic, místo, jež v nitru svého srdce nikdy neopustil.
Elsi, krásný Anděl, dcera významného architekta z Essenu, od mládí obklopena bohatým kulturním prostředím, se k překvapení všech brzy vzdává své vlastní slibně se vyvíjející samostatné tvůrčí cesty a dále svou sílu i svou obětavost věnuje významné düsseldorfské galerii Mayer, kde s pověstnou pečlivostí vytváří zázemí k výstavám řadě začínajících umělců patřících dnes do kontextu světového umění, jako je např. Jean Tinguely, Joseph Beuys, Gerhardt Richter, Georg Baseiltz, Norbert Kricke či Keith Haring. Celá dosavadní tvorba Elsi, přestože nemnoha vyvoleným bylo umožněno do ní nahlédnout, dlouho zůstávala skryta v suterénu domku, kde spolu s Františkem společně žili. Jen díky pozornému oku a prozíravému činu Jana Placáka byly kresby Elsi vystaveny v jeho galerii Ztichlá klika v Praze, kde se v plné síle i kráse ukázala jejich vnitřní síla a schopnost i po tolika letech skrývání opět oslovit a upoutat mysl pozorného diváka.
Poutník František po svém usazení v Düsseldorfu hledá své místo, svůj tvůrčí prostor a zázemí, v němž by mohl pokračovat ve své přerušené cestě. Usilovně pracuje u obchodníka s cennými koberci, nakonec odmítá jistou kariéru v tomto lukrativním obchodě a raději přijímá nejistotu svobodného nezávislého tvůrce a vstupuje na půdu Akademie výtvarného umění v Düsseldorfu do ateliéru profesora Gerharda Hoehma. František se před svým odchodem do exilu formou a charakterem své tvorby nejvíce dotýkal konstruktivismu, tak je prezentovalo hnutí vedené významným českým teoretikem Arsénem Pohribným. Spolupráce s ním pokračovala i po odchodu do Německa, neboť i on byl donucen opustit a oželet slibný normalizační dusivý knedlík nabízený Československou socialistickou republikou a usídlit se a přednášet na univerzitách v Basileji a Miláně.
Přestože František Kyncl do určité míry vychází z estetiky manifestů konstruktivismu, tak jak byla v Evropě šedesátých let minulého století prezentována, jeho vnitřní naturel, nadhled i svébytný sarkasmus ho bezpečně ochránil před sklouznutím do polohy vnější formální konstrukční hry a slepé adorace technicistní pozitivistické víry. Naopak, Františkův esprit, jeho vznešená elegance se smyslem a schopností citlivě proniknout pod povrch dějů i vjemů, evokující a obklopující jeho vědomí a bytí ho neustále podněcovaly k tomu, aby svou neutuchající silou a energií se stále hlouběji a intimněji dotýkal žhavé dřeně smyslu zákonů zrození a s nimi i primární podstaty principu kosmologického řádu univerza.
Skrze své monostruktury zkonstruované z podstaty řádu a bodu metafyzické Božské Trojice a traktované do jasně formulovaného rytmu, vepsané do geometrických vertikál, kruhu, krychle, trojúhelníku, oválu či diagonál, nakonec vždy v konečném účinku a výsledku vytváří svébytnou symbolickou řeč, vyjadřující jeho vnitřní vztah k bytí a niternou komunikaci s nadčasovou věčnou dimenzí prostoru universa.
To, jak František Kyncl vnímal svou tvůrčí cestu, poslání a své bytí v makrokosmu i mikrokosmu, nejlépe vystihuje jím psané krédo z roku 1994:
Proč to dělám, tak jak to dělám, trochu na vysvětlenou
Snad již v letech klukovských jsem pocítil touhu po nějakém vnitřním řádu, orientaci, která by měla hlavu i patu. Později mě začaly přitahovat jakési nehmatatelné principy skryté za hranicemi viditelného. PROČ: světlo a tma, teplo a zima, střídání ročních období, smích a slzy, fůry vůní a pachů, slunce, měsíc, hvězdy a co je za těmi hvězdami? Je tam konec tohoto vesmíru, nebo je ,,náš vesmír" v jiném a ten je ještě větším a kde je pak konec tohoto vesmíru... NEKONEČNO...
Portrét, strom, krajina, srna, jablko, růže - krásně viditelně formy, nemohou však existovat bez té „neviditelné konstrukce"!
Tentokrát můj první a „nejdůležitější objev"!
A pak jakoby tečka za jednou kapitolou:
BOD-ČÁRA-TROJÚHELNÍK-PYRAMIDA-vizuální elementy, kterými bych chtěl vyjádřit zákonitosti přírodních struktur a konstrukcí.
Nepovažuji se za malíře či sochaře, nevím, kdo jsem.
Vím jen to, že obdivuji konstrukci mraků a ptáků, struktury sněhových vloček a dešťových kapek, svítání a přítmí, konstrukce zvířat, vášní naděje, smutků.
Obdivuji a klekám před konstrukcemi dávna a dneška a konstrukcemi příštích - KONSTRUKCE NEKONEČNA.
Düsseldorf v červnu 1994 František Kyncl
Výstava Františka Kyncla v Topičově salonu v Praze není biografická, neboť zde nelze plně prezentovat a obsáhnout celou šíři autorovy tvorby. Přesto zahrnuje všechny důležité stopy, které František na své umělecké cestě zanechal, i oblasti, jichž se dotkl a které zpracoval. Součástí expozice jsou tak jeho fonetické záznamy vnějších zvuků a vůní vytvořené v polovině let šedesátých století dvacátého, které o deset let později transformoval do konceptu své fonetické malby inspirované hudebními motivy. V expozici jsou zahrnuty i pro autora tak důležité prostorové konstrukce v podobě perforovaných monotypů, objektů, reliéfů či kreseb, do nichž vkládal svá objevená tajemství složená do paralelních vesmírů a formou poselství je implantoval mezi nás s cílem vzbudit neklid v naší mysli a vnést napětí do pozemského, mnohdy tak banálního bytí. Kresby Elsi, vzniklé před desítkami let, i ty, nakterých začala pracovat po příznivých reakcích na pražskou výstavu ve Ztichlé klice, se skrze svou čistou kresebnou linku stávají metaforou, zkratkou a zároveň zřejmým otiskem jejího vždy tak jasného a přímého zraku, v němž na ploše papíru propojuje a provazuje dvě těla - tělo lidské s tělem země.
Expozice Elsi a Františka Kyncla v Topičově salonu je vlastně jejich první společnou prezentací, symbolickým kruhem s vepsanou spirálou, vyjadřujícím dialog dvou sil, jedné vnější, expanzivně bloudící a hledající v nekonečnu univerza, a druhé ukotvující, vnitřní, vycházející z vitality a z nitra pra-materie terra mater. Dialog se souzvukem, něha i mlčenlivý výkřik obou, a to nejen ve výtvarné řeči či symbolu, budiž nám všem i určitým přikázáním a současně mementem také pro náš vlastní vzlet i ukotvení. Právě tak, jak to v básni Fráze napsal francouzský básník Jean Arthur Rimbaud:
"Napjal jsem provazy zvonice od zvonice; věnce okno od okna; zlaté řetězy hvězda od hvězdy, a tančím."
Petr Svoboda
Plánek prohlídky
Audio
Soubory ke stažení
- Fonetické struktury Františka Kyncla, Stephan von Wiese, 1998
- František Kyncl's Phonetic Structures, Stephan von Wiese, 1998
- Napjal jsem provazy zvonice od zvonice ..., Petr Svoboda, 2006
- I have pulled the ropes to the belfry ..., Petr Svoboda, 2006
