Jan Dismas Zelenka / Missa Paschalis, Litaniae Omnium Sanctorum
Před několika lety by nikoho ani ve snu nanepadlo, že by ve 21. století mohla být objevena zásadní díla evropského baroka. Odkaz českého skladatele Jana Dismase Zelenky je na hudebním poli zjevením. Jeho díla znovuožívají na koncertních pódiích i nahrávkách a Zelenka je považován za jednoho z nejvýznamnějších barokních skladatelů vedle J. S. Bacha, G. F. Händela a A. Vivaldiho. V dobové básni z konce 30. let 18. století Johanna Gottloba Kittela se dočteme, že Zelenka je “dokonalý virtuos, jehož velkou slávu zná celý svět, a který dokáže svou působivou hudbou nadchnout lidské duše pro boží čest tak, že již zde na zemi mohou okusit radost nebeskou“. Kittelova slova nejsou jen vznešenou formulací bez obsahu, je to výstižně zachycený dojem posluchače Zelenkovy hudby. Nově objevená Zelenkova díla nám ukazují neznámou tvář barokní hudby, s níž se až dosud nepočítalo. Je to hudba na nejvyšší intelektuální úrovni a zároveň působí srdcervoucím dojmem. Elektrizuje nás dnes stejně, jako kdysi nadchla Johanna Sebastiana Bacha, který Zelenku považoval za jednoho z nejlepších skladatelů, jejichž díla kdy poznal.
Zelenka zkomponoval svoji Velikonoční mši - Missu Paschalis v Drážďanech roku 1726. Zastupoval tehdy dvorního kapelníka a tím se prvně ujal kapelnického privilegia zkomponovat a řídit provedení slavnostní mše za přítomnosti panovníka, saského kurfiřta a polského krále v jedné osobě. V “Diariu Missionis Societatis Jesu Dresdae“ se dočteme, že roku 1726 se na Velikonoční pondělí v 10:30 konala zpívaná mše s asistencí, při níž se hrálo na trubky a tympány. Touto zpívanou mší byla bez pochyby právě Zelenkova Missa Paschalis a její provedení je významným svědectvím o Zelenkově mimořádném postavení v drážďanské hudební hierarchii. Zelenka potom zastupoval dvorního kapelníka Johanna Davida Heinichena stále častěji a po jeho smrti r. 1729 převzal jeho povinnosti.
Pradoxně i ono dosud malé povědomí o Zelenkově životě a jeho skladatelském odkazu je z velké části poznamenáno nejrůznějšímy mýty a výmysly. Veškerá literatura například popisuje Zelenku jako nešťastného člověka, jemuž se v jeho drážďanském působišti, kde strávil většinu života, nedostalo odpovídajícího uznání. Naopak, Zelenka hrál klíčovou roli v hudebním dění na drážďanském dvoře, měl navíc velmi blízko k panovníkově rodině a za své umění byl odměněn pozorností, o jaké se tisícům jeho vrstevníků ani nesnilo.
Poslední půlstoletí se můžeme setkat s báchorkami o tom, že Zelenka spáchal jakýsi zločin nebo že byl homosexuál. Český hudebník Milan Munclinger dokonce tvrdil, že Zelenka byl za své zločiny uvězněn. V historických pramenech ovšem neexistuje zmínka potvrzující byť jen náznakem cokoliv z těchto tvrzení. Víme jistě, že Zelenka byl hluboce věřícím a pokorným člověkem, a že se ve svém okolí těšil veliké úctě. Považovat ale projevy Zelenkovy zbožnosti spolu s jeho volbou jména Dismas (tedy jména polepšeného lotra ukřižovaného po pravici Ježíše Krista, jemuž se právě na kříži dostalo unikátního příslibu) za doznání ke spáchaným zločinům je absurdní.
Spekulace o Zelenkových údajných proviněních a jeho pocitech viny vycházejí z úsudku, že Dismas ukřižovaný po Ježíšově pravici byl zkrátka jen a pouze polepšený lotr. Jakoby se přitom zapomnělo na to, že právě Dismas byl především jediným člověkem v dějinách lidstva, kterému bylo slovy „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“ Lk 23,43 ještě zde na zemi a samotným Bohem potvrzeno to, v co mohou všichni ostatní jen doufat.
Adam Viktora, umělecký vedoucí Ensemble Inégal
