Eugen Brikcius A slovo se stalo tělem
Kulturní veřejnost na sebe Eugen upozornil manifestem, v němž ji vyzýval, aby v nejvyšším parteru pražských ulic hledala střešní zahrady, a pokud je nenajde, aby tam vynášela kyblíky hlíny a zakládala nové za účelem vysazování ředkviček. Chalupecký mu tehdy napsal: „Milý příteli, týden jsem hledal ty Vaše střešní zahrady a žádnou nenašel. Musíte být geniální, když jste jich tolik objevil.“ Nastala éra happeningů, v nichž Brikcius od počátku rozvíjel dva základní principy své celoživotní poetiky, jednak mystifikaci, která není lží, ale zjevením hlubší pravdy, jednak ozvláštňování každodennosti inscenováním umělých, výtvarně působivých událostí. Milan Knížák, jenž začal v Čechách s happeningy o něco dřív, nesl novou konkurenci s její odlišnou poetikou dosti nelibě. Eugen se však záhy s lehkým srdcem vzdal anglického pojmu, na který si jeho protivník činil nárok, a své kreace nadále označoval po vzoru exercicií sv. Ignáce z Loyoly jako cvičení. K prvním patřilo názorné předvedení slavné filosofické aporie Zenóna z Eleje o rychlonohém Achillovi, který paradoxně, avšak logicky nedokáže nikdy dohonit pomalou želvu (Brikcius vystoupil v roli Achilla, želvu představovala krásná slečna, která o něj nestála). Následovalo Zátiší s pivem, v němž byly půllitry se zlatavou tekutinou vyneseny z hospody a rozestavěny v terénu, aby jej okrášlily, a slavné Díkůvzdání, při němž byla půvabná dívka obestavena mohylou z čerstvých pecnů chleba. Tato realizace vyvolala autorovo trestní stíhání za urážku citů pracujícího lidu. V jeho prospěch tenkrát u soudu jako znalci umění svědčili Bohumil Hrabal, Ivan Vyskočil a Jindřich Chalupecký. Svá cvičení Brikcius prováděl do roku 1970, některá dokonce v Anglii, kde v letech 1968-1970 studoval filosofii na University College. Posledním byly Sluneční hodiny ve stylu land-artu, při němž účastníci po celý den vyznačovali v pravidelných intervalech stín sloupu vztyčeného na louce v opuštěném lomu u Roztok. Událost měla ráz melancholického pikniku – společnost tušila, že se loučí se šťastnějšími časy.
Poselství Brikciových veřejných akcí nebylo přímočaré a jednoznačné. Dalo se sofistikovaně interpretovat v rovině estetické i filosofické, vyznívalo docela zábavně, postrádalo však zřetelnější politický rozměr. Orgány totalitní moci mátlo, cítily se ohroženy něčím, čemu nerozuměly a co dost dobře nedokázaly pojmenovat a odsoudit. Eugen tak zúročil svou dosavadní zkušenost s úniky do jiných světů. Pohrával si s maskami i šiframi a budoval labyrinty možných významů, z nichž mnohé byly zčásti zavádějící. Jako pomocný dělník a filosof samouk dozrál už dávno k niterné nezávislosti. Částečná liberalizace komunistického režimu mu dovolovala, aby svou vnitřní svobodu zviditelňoval a šířil, rozhodně však nemínil sloužit nějakým heslům a programům. V atmosféře dohasínajícího stalinismu bylo podvratné už samo myšlení. Často a rád citoval výrok sv. Jana o „slovu, jež bylo učiněno tělem“. Jeho scénáře, které v té době publikovaly některé umělecké časopisy, sice měly verbální, ba dokonce literární podobu, jenže tím podstatným, oč šlo, bylo jejich „ztělesnění“ na určitém místě v určitém čase, jejich uskutečnění dotvářené nečekanými náhodami. Když se o jeho činnosti psalo, měnila se těla opět ve slova, což pokládal za svou prohru.
Cvičení Brikcius koncipoval jako mystéria krásy, hravosti, humoru a poezie. Netvářil se přitom jako mystik, ale jako mystifikátor. Razil ovšem „novátorské“ pojetí mystifikace: ta stará podle něj předstírá, že je, co není, zatímco ta jeho předstírá, že je, co je. Nutno poznamenat, že i tato poněkud obmyslná argumentace vyrůstala z teologické erudice: nelze v ní neslyšet ozvěnu Tertullianova paradoxního vnímání křesťanské víry. Teologické souvislosti ostatně vycítíme i v pozadí happeningů, které lze interpretovat jako svérázné obřady, směřující k epifanii, zázračnému zjevení. Subtilní předivo takto rafinované poetiky, v níž prastaré náboženské archetypy splývají v ironické souhře s pozdně modernistickým uměleckým vyjádřením, vzalo za své během překotného politického vývoje v roce 1968.
Viktor Šlajchrt, z úvodu ke knize sebraných spisů EB A tělo se stalo slovem
Jestliže se o happeningu obvykle mluví v souvislosti s výtvarným uměním, není k tomu vlastně jiný důvod než ten, že jeho protagonisté začínali z velké části jako výtvarní umělci. Eugen Brikcius je v tomto směru výjimkou – dostal se k happeningu přes filosofii a v podstatě není jeho úsilí až do dneška nic jiného než – jak sám říká – „slovo učiněné tělem“. A s výtvarným uměním ho dokonce rozvádí i to, co by ho s ním mělo zdánlivě spojovat nejvíc: sledování estetického zřetele, důraz na eleganci provedení; protože estetické a elegantní je právě se skutečným výtvarným uměním obvykle na štíru. Někdejšího zarputilého tomistu Brikciuse, který se účastnil - se stejnou chladnou vášní, s jakou později osnuje svoje happeningy - v první polovině šedesátých let pražských katolických a ekumenických diskusí, přivádí kolem roku 1966 aporie tomistické filosofie ke kategoriím absurdity, které se rozhoduje čelit další absurditou – happeningy.
Zvláštní je na nich to, že vlastně stále zůstávají ve sféře filosofie; mají perfektní filosofický podtext, jenž je však někdy oděn tělem které si tak akribovaného výkladu nezaslouží. Ovšem, to je pouze moje mínění – protože se nedá mluvit o happeningu smysluplně bez autopsie, a já jsem se jich nezúčastnil.
Snad by se problém Brikciusova vnitřního ustrojení a jeho tvorby mohl osvětlit povrchním srovnáním s Milanem Knížákem, který byl často označován za jakéhosi Brikciusova rivala. Zcela nesmyslně a neefektivně, poněvadž oběma šlo vždy o něco naprosto rozdílného / zásadní odlišnost je už v tom, že právě Knížák vyšel z výtvarného umění/. Nicméně: existoval zřejmý rozdíl mezi Brikciusovým a Knížákovým publikem, přesněji řečeno spolupracovníky. Knížák pracoval s lidmi „zezdola“, kteří byli duchovní tabula rasa – s lidmi pocházejícími z vrstev, kde jim předtím většinou nebyl nijak zprostředkován přístup ke vzdělání; na této neexponované desce mohl Knížák vyvolávat mysteriózní pocity a stavy. Brikcius pracoval v mnohých případech s pseudointelektuály – ale stěží je mu to možno postavit jako výtku: ve skutečnosti ho totiž, přes veškerou proslulost a hojnou návštěvnosti jeho happeningů, publikum vůbec nezajímá. Brikcius je v podstatě asociální a lidi používal pouze jako nástroje a vykonavatele svých idejí. Stejně tak klidně používal k inzerování svých happeningů pokleslé komunikační prostředky. Aby nedošlo k mýlce, je nutné upřesnit povahu Brikciusovy asociálnosti. Není to opovrhovaní lidmi, a to ani lidmi organizovanými do podoby davu – ale věrnost a posedlost vlastními idejemi, skrze něž již Brikcius nemůže a zřejmě ani nechce vidět sociální aspekty svého působení. Počíná si tak, jakoby byl se svými idejemi sám ve světě, který je šedivý a vzdálený a nepochybně uspořádán – přinejmenším topograficky – jinak, než by uspořádán být měl.
Dříve Brikcius cosi z toho svého přesvědčení strukturoval verbálně; dojde-li dnes k názoru, že věci nejsou na svém místě, začne je bez váhání dávat do správných souvislostí, jako v hotelu provinčního města Děčína, kde se svým kolegou z geofyzikálního průzkumu začali na podzim v roce 1972 ve dvě hodiny v noci stěhovat nábytek z přízemí do druhého patra a naopak.
A tady je další paradoxnost Brikciusovy situace ve světě a jeho působení: ačkoliv musím trvat na tom, že je asociální, nakonec svými činy staví své okolí do otázky a vyvolává v něm zmatek a pobouření – a někdy snad i pochopení – větší, než by dosáhl sebedůmyslněji zkonstruovanými, předem připravenými happeningy. Protože je to již jen výzva, nikoliv – jako dříve – manipulace s lidmi.
Ale Brikcius je osobnost natolik rozporná a komplikovaná, že i v jeho dřívější aktivitě /označuji tak aktivitu veřejnou, která končí zhruba v roce 1969/ se objevují precedenty jeho současného postoje, v němž se mu podařilo dokonale se vzdálit od tzv. umění k myšlení a konání, které by snad bylo možno označit za dandysmus v oblasti ducha. Mám na mysli svatbu-mystifikaci z února 1968 , která se nekonala jen proto, že se otec nevěsty nešťastnou náhodou den před obřadem o všem dozvěděl a dceru zamkl doma. Ale již tady je předznamenán podstatný důsledek Brikciusova vnitřního ustrojení: člověk, jemuž je mystifikace bližší než důvěrná komunikace, zůstává nakonec sám se svou tvorbou a idejemi. Jinak uskutečnil Brikcius několik happeningů, které jsou dosti proslulé, než aby bylo třeba se o nich v této souvislost zmiňovat podrobněji – tedy jen pro přehled: zpočátku vyšel z absurdního divadla, které ho přivedlo k happeningu. Nejznámější jsou dva – Díkůvzdání, happening s obětováním chlebů dívce-bohyni v barokních Ledeburských zahradách v Praze a happenig Zátiší na pražském ostrově Kampě s rozestavěnými půllitry piva /louže způsobené deštěm den před happeningem byly pro Brikciuse tehdy jedním z impulsů, které ho později přivedly k tvorbě vřaditelné do oblasti land artu/. K nim se družila ještě řada tzv. pikniků – nejznámější Piknik na Zámeckých schodech v Praze – jimiž Brikcius duchovně „mapoval“ město.
Kromě filosofických východisek, která skrze jeho absurdní úvahy dovedla Brikciuse k happeningu, je druhou komponentou, podstatně ovlivňující a určující jeho vývoj, posedlost městskou přírodou, konkrétně topografií Brikciusova favorizovaného města Prahy. „Jsem Prague-shaped“, prohlásil Brikcius v interview o důvodech svého návratu do Prahy ze zahraničí v roce 1969. Reagování na město mělo v počátečních fázích Brikciusovy činnosti více civilistní charakter – kupř. V Happenigu č. 7 z roku 1967 měli účastníci sledovat elektrické hodiny na Jungmannově náměstí, přecházet křižovatku u Prašné brány, čekat na železničním mostu přes Vltavu na vlak apod. Ale postupně se jeho vášeň pro Prahu přesouvá do oblasti mýtu, či – jak sám říká – „reálného mýtu“, jehož vyvrcholením je adorace střešních zahrad, zpola skutečné a zpola imaginární rovinou rozkládající se nad Prahou. Tady už je Brikcius zcela sám, jak to ostatně odpovídá logice jeho vývoje od veřejného působení v labyrintu světa k zakotvení v ráji srdce. Ti, kdo znali Eugena Brikciuse v době jeho veřejných vystoupení, si snad myslí, že odešel ze scény. Opak je pravdou: život mu s jeho konáním srostl tak dokonale, že již nemá zapotřebí odlišovat svoje myšlení a gesta privátní od filosofických či uměleckých. Konsekventnost přístupu ho dovedla ke šťastné syntéze, která je dopřána jenom málokterým: dovedla ho do stavu, kdy se může se vší důsledností a vážností /i kdyby jejich podkladem byla jen mystifikace/ věnovat čistému ne-tvoření.
Magor, červenec 1973
