Scroll down for English version
... dosud to nejsem s to pochopit, ačkoliv už uplynulo tři čtvrtě roku. Nepochopím to nikdy.
Slýchám-li, že neexistuje nepoznatelné, nýbrž jen dosud nepoznané, domnívám se, že všechno můžeme poznat asi tak, jako poznáme, že někdo zemřel.
O poznání však přece nejde! Jde o lidskou sirotu. A ta se rozhání zoufalou činností, nebo estrádama.
(in: HANČ Jan. Události. Torst 1995, s. 163)
5. března 1978, po smrti paní Bartovské, si Jan Vladislav zapsal:
... Když jsem přišel do toho opuštěného bytu, vypadalo to tam jako při stěhování. Něco už bylo skutečně vystěhováno. Na podlaze pohozené Bartovského kresby, velké bílé archy s otisky gumových podrážek stěhováků.
V knihovničce knihy, nad nimiž se vnucovala otázka, do jaké míry formovaly Václava Bartovského a jeho svět autodidakta: dobové romány, Decobra, Lemonnier, Pierre Mac Orlan, francouzská knížka o Matissovi, v němž viděl Bartovský jednoho ze svých učitelů - podobně jako v Bonnardovi - a jehož lehkost, neproblematičnost postrádal. I když vlastně, co může divák vědět o Matissově lehkostí? Třeba byla taky výsledkem urputného úsilí, kterého jsem býval svědkem u Bartovského.(...) Vedle knížek o Bonnardovi, Matissovi, Pissarrovi a Antonínu Slavíčkovi jsem po něm v ateliéru našel i deset svazků českého vydání Hledání ztraceného času. Všechny ty knihy četl Bartovský s tužkou v ruce, ale Poustovo Hledání bral do rukou tak často a s takovým zaujetím, že se některé díly docela rozpadaly. (...) "Kde sídlí démon řeči? Pojďme tam," čtu na samém začátku jedné z knížek zděděných po Václavu Bartovském, velkém čtenáři, který o svých četbách skoro nikdy nemluvil.
(In: VLADISLAV Jan. Otevřený deník 1977/81. Torst 2012, s. 362, 378, 421)
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
... I am still not able to understand it even though four months have passed. I will never understand it.
If I hear that the unknowable does not exist, but only the hitherto unrecognized, I assume that we can know everything the way we know that someone has died. But it is not about knowing!
It is about human orphanhood. And this is driven by desperate activity, or variety shows.
(in: HANČ Jan. Události. Torst1995, p. 163)
5 March 1978, after the death of Mrs. Bartovská, Jan Vladislav wrote:
... When I arrived at the abandoned apartment, it looked like someone was relocating. Some things had actually already been moved out. Bartovský’s drawings were scattered about the floor, large white sheets with imprints of the rubber soled shoes of the movers.
The books in the bookcase, which bring up the question, to what extent did they form Václav Bartovský and the world of this autodidact: period novels, Decobra, Lemonnier, Pierre Mac Orlan, a French book about Matisse in which Bartovský saw one of his teachers – as in Bonnard – and whose lightness and unpretentiousness he lacked. Although, in fact, what can the viewer know about Matisse’s lightness? Perhaps it, too, was the result of the sort of fierce effort that I witnessed in Bartovský (...) In addition to books about Bonnard, Matisse, Pissarro and Antonín Slavíček, I also found in his studio ten volumes of the Czech edition of In Search of Lost Time. All of these books Bartovský read with pencil in hand, but he took Proust’s Search into his hands so often and with such enthusiasm that some parts of the book were falling apart. (...) “Where lies the demon of speech? Let us go there,” I read at the very beginning of one of the books inherited from Václav Bartovský, a great reader who almost never spoke of his reading.
(In: VLADISLAV Jan. Otevřený deník 1977/81. Torst 2012, pp. 362, 378, 421)