Provedeno v listopadu 1967 ve Špálově galerii
Ve prospěch svůj i všech ostatních zoufalců zavalených absurdnem s vděčností přijímám svůdně se nabízející Platónovo podobenství světa a duše. Světa rozděleného na monopolně reálný svět idejí a beznadějně nereálný svět stínů, a duše původně existující ve světě prvním, potom zakleté do světa druhého a ve sporadických chvílích filozofické kontemplace vzpomínající na svůj pobyt mezi idejemi. Na pozadí tohoto mýtu budu pak moci po nezbytné výměně antikvárních pojmů popsat jediné dvě metody souboje s apokalyptickým běsem absurdna a zároveň se odvolat na vlastní zkušenosti z několikaletého aplikování jedné z nich.
Ekvivalentem platónského světa čistých forem v naší verzi budiž normálno, ekvivalentem světa stínů pak absurdno. Podle této verze bylo normálno kdysi zkaženo, notorickými technikami zvráceno ve svůj opak – absurdno. Aby byla katastrofa dokonána, absurdno od samého začátku svého fungování nevystupuje ve své pravé podobě, ale naopak vystupuje rafinovaně maskované za normálno. Jak později ukážeme, není to pouhý rozmar. Absurdno prostě musí mystifikovat, neboť ve své nekamuflované podobě by bylo odstranitelné. V platónských pojmech bychom řekli, že stíny se tváří jako ideje, a popsali doménu absurdna jako svět stínů s falešným glancem. V rozporu s Platónem ovšem svět sterilní a statický, i když urputně předstírající dynamičnost.
Lidé žijící v tomto světě svou zavalenost absurdnem většinou nerozpoznávají, pouze nemnozí moudří ji tuší. Zoufale touží po tom, aby mohli patřit na ideje.
Scénář cvičení:
Organizátor manipuluje s účastníky čekajícími v přízemí galerie, zatímco v suterénu se ozývají detonace. Po úvodní šikaně sestupují účastníci do suterénu, kde jsou v naprosté tmě odvedeni k židlím rozestaveným u stěn místnosti. Posadí se a naslouchají pomalému tikání metronomu přerušujícímu ticho. Po určité době se metronom zastaví, a nerušeným tichem je tak dovršen simulovaný přechod z času do věčnosti.
Prostorem místnosti vede několik zápalných šňůr, jež začínají u vchodu a končí u obrazu Radslava Špirhanzla Pokušení sv. Antonína instalovaného na protější stěně. Účastníci nemají o existenci obrazu a šňůrové konstrukci nejmenší tušení.
Po určité době jsou zápalné šňůry zapáleny. Jiskry se velice pomalu pohybují v křivkách vedených prostorem, aniž by osvětlovaly své okolí. Jakmile se první jiskra přiblíží k obrazu, do té doby naprosto neosvětlenému, zapálí jej, vyšlehnou plameny, obraz jimi ozařuje sám sebe, a vydává tak první zprávu o své existenci. Účastníci soustředěně sledují dialektickou exhibici plamenů negujících obraz a zároveň jej povyšujících na čistou formu, až do okamžiku, kdy záře plamenů dostupuje nejvyšší intenzity a obraz, jenž se v průběhu své destrukce paradoxně přibližoval totální existenci, přestává existovat vůbec. V této vteřině účastníci patří na „čistou formu obrazu“.
(Provedeno s určitými nedostatky, z nichž jeden však obohatil akci o novou významovou dimenzi: podařilo se vyrobit pouze silně kouřivé šňůry, takže před sestupem do suterénu bylo nutné nasadit účastníkům původně neplánované plynové masky.)
Patřit na ideje v našem slovníku znamená nahradit absurdno normálnem. Nabízejí se dvě metody: buď absurdno odstranit, nebo se od něj izolovat. Nezbytným předpokladem odstranění absurdna je jeho totální odhalení. Vyhnout se komplikované a zdlouhavé proceduře odhalování absurdna je dáno pouze světci na sloupu, který nám v těchto souvislostech poslouží jako typický příklad izolovaného světce. Světec v souboji s absurdnem vyvíjí normální, nijak nemaskované aktivity. Izoluje se úspěšně od světa, a tedy i od absurdna, aniž by absurdno odhalil. Jeho boj je titánsky namáhavý, a proto se vyskytuje v arzenálu zbraní jen nepočetné elity kvalifikované pro metodu izolace.
Druhou a poslední možností je absurdno odstranit. V tomto směru dělá své nemotorné kroky happening. Znepokojený zoufalec se v happeningu snaží nahradit absurdno normálnem ne tím, že by se od absurdna vzdaloval jako světec, ale tím, že se k absurdnu ještě více přibližuje. Vyvíjí v souboji s absurdnem rovněž normální aktivity, ale ty na rozdíl od světce maskuje za absurdní. Používá triku: prodlužuje absurdno, vydávající se za normálno normálními aktivitami vydávanými za absurdní, z fáze, jež stále ještě dává absurdnu možnost udržet punc normálna, do fáze, v níž podstata kamuflovaného absurdna už začíná být patrná. V happeningu je tedy mystifikující absurdno samo mystifikováno. Bohužel happening zpravidla nemá kapacitu na totální odhalení, odhaluje absurdno jen v prchavých okamžicích, asi jako vězeň v platónské jeskyni, jenž se sice nemůže otočit, ale občas se mu podaří zahlédnout v kapesním zrcátku zářící normálno za svými zády. V této souvislosti si dovoluji odkázat na dvě své akce, kde bylo tohoto motivu šálení absurdna poněkud doslovně použito: exteriérové Zátiší, kdy účastníci stojící čelem ke zdi sledovali v zrcátkách zátiší za svými zády, a divadelní Poctu Mistru Horskému, kdy účastníci sedící v obrácených řadách sledovali rovněž v zrcátkách akci na jevišti za svými zády.
Tato radostná zahlédnutí normálna však nelítostně končí v okamžiku, kdy začínají. Pravé normálno mizí beze stopy za všudypřítomným horizontem absurdna. Nezbývá než se sisyfovskou trpělivostí pokračovat v nenápadném švindlování, posouvat pomalu absurdno v utajeném směru k normálnu a naivně doufat, že nastavené absurdno se jednou octne v oné zmíněné fázi, kdy bude totálně odhaleno, a vystaveno tak možnosti snadného odstranění. Potom falešní hráči (nezaměňovat se svatě fixlujícími odhalovači absurdity) a traviči studní definitivně prohrají, a mystifikující terminologie bude postavena z hlavy na nohy.
Eugen Brikcius
Looking at the Idea of the Image
Performed in November, 1967 in the Špálova Gallery
For the benefit of myself and all other desperate people overwhelmed with the absurd, I accept Plato’s parable of the world and the soul. Of the world divided monopolistically divided into the real world of ideas and the hopelessly unreal world of shadows, and of the soul originally existing in the first world and then trapped in the second and, during sporadic moments of philosophical contemplation, recalling its own existence among ideas. Against the background of this myth, I will then be able, after a necessary substitution of antiquarian concepts, describe two methods of battling with the apocalyptic demon of the absurd and at the same time refer to my own experience with the application of one of them over several years.
The equivalent of Plato’s world of pure forms in our version will be normal, the equivalent of the world of shadows will be the absurd. According to this version, the normal was once corrupted, twisted into its opposite by technology — the absurd. From the very beginning of its operation, the absurd does not appear in its true form, but rather is disguised as the normal. As we will later demonstrate, this is not mere caprice. The absurd simply must mystify because in its true form it could be eliminated. In Plato’s terms, we would say that the shadows are pretending to be ideas, and we could describe the domain of the absurd as the world of shadows with a false sheen. It is of course a sterile and static world even though it stubbornly feigns dynamism.
People living in this world usually do not recognize that they are buried in the absurd. Only a wise few suspect it. They desperately long to look the idea in the face.
Script of the exercise:
The organizer works with the participants who are waiting on the ground floor of the gallery when a detonation is heard from the basement. After the introductory bullying, the participants descend to the basement where they are led, in absolute darkness, to chairs arranged along the walls of the room. They sit and listen to the slow ticking of a metronome, which is the only thing breaking the silence. After a few moments, the metronome stops, and the ensuing silence completes the simulated passage from time into eternity.
Several lengths of incendiary cord are arranged on the floor, beginning at the entrance and ending at a painting by Radslav Špirhanzl entitled The Temptation of St. Anthony located on the opposite wall. The participants have no idea of the existence of the picture and the incendiary cords.
After a few moments the cords are lit. Sparks slowly wind through the room without illuminating the surroundings. As soon as the first spark approaches the picture, it is ignited and begins to burn. The picture illuminates itself, and the viewers see it for the first time. The participants follow the dialectic exhibition of flames negating the image and at the same time elevating it to pure form until the moment when the radiance of the flames reaches its greatest intensity, and the picture, which during the course of its destruction paradoxically approached total existence, ceases to exist completely. At this moment, the participants are looking at the “pure form of the image.”
(Performed with certain shortcomings, one of them, however, managed to enrich the event with a new dimension: only strongly smoking incendiary cords could be created, so before descending into the basement, the participants were compelled to don gas masks.)
In our lexicon, looking at the idea means to replace the absurd with the normal. Two methods are suggested: the absurd can be eliminated or one can isolate oneself from it. A necessary condition for eliminating the absurd is its complete exposure. The ability to avoid the complicated and lengthy procedure of revealing the absurd is given only to the saint on a pillar who for us serves as a typical example of the isolated saint. The saint in battle with the absurd produces normal, entirely undisguised activity. He has successfully isolated himself from the world, and thus the absurd, without revealing the absurd. His battle is enormously exhausting and therefore exists in the arsenal of weapons of only a few of qualified elites.
The only other possibility is to eliminate the absurd. It is in this direction that the happening takes its clumsy and ponderous steps. The alarmed and desperate person in the happening tries to replace the absurd with the normal, not by distancing himself from it like the saint, but rather approaching it even closer. In his battle with the absurd, he at the same time produces normal activity, but unlike the saint, he masks it as absurd. He uses a trick: he prolongs the absurd, which claims to be normal, with normal activities claiming to be absurd, from the phase in which the basis of the hidden absurd begins to become apparent. Thus, in the happening, the mystifying absurd is itself mystified. Unfortunately and as a rule, the happening does not have the capacity to disclose the absurd completely. It discloses it only in fleeting instances. It is something like the prisoner in Plato’s cave who cannot turn around, but sometimes succeeds in glimpsing in his pocket mirror the radiant normal behind him. It is in this respect that I refer to my performances where this motif of the deception of the absurd is literally employed: the exterior Still Life, in which the participants stand with their foreheads to the wall, view the still life behind them in a mirror, and the theatrical Homage to Maestro Horský, where the participants seated in rows facing backward also view the stage behind them via mirrors.
These exhilarating glimpses of the normal, however, mercilessly end at the moment they begin. It is the normal that disappears without a trace beyond the omnipresent horizon of the absurd. There is nothing to do but to continue with Sisyphean patience in the inconspicuous swindle — to slowly, laboriously push the absurd in the undisclosed direction of the normal and naively hope that the absurd will, at some point, be located in the aforementioned phase when it will be revealed entirely and thus possibly eliminated. Then the false players (not to be confused with the saintly cheating revealers of the absurd) and poisoners of wells will lose definitively, and the terminology of mystification will be turned upside down.
Eugen Brikcius