Scroll down for English version
Rakouský literární teoretik a filozof Konrad Paul Liessmann charakterizuje univerzum jako prostor každodennosti, který, zdá se, stojí v protikladu ke svobodě, po které společnost historicky i aktuálně touží. Naše prostředí je protkáno stereotypy, rituály a banalitami spojenými s denními potřebami každého z nás. To má dalekosáhlé důsledky na celospolečenské jevy. Titul výstavy Anticorps (z francouzštiny; protilátka, komplex proteinů neutralizujících patogeny) vyjadřuje autorovu potřebu aktivovat účinné prostředky k resuscitaci přidušeného organismu, v kterém jsme nuceni žít. Tak jako Liessmann nechce být pouhým moralistou, a protože filozof nabízí cestu z každodennosti prostřednictvím umění, není náhodou, že skrze něj hledá i Žáček některé odpovědi na otázku, jak vrátit do našeho bytí dříve tak hmatatelnou hranici mezi všedními a skutečnými událostmi.
Stereotypy jsou všude kolem nás. Pronikají i do dříve tabuizovaných nebo pietních situací. Teroristické činy se staly „běžnou agendou“ našeho života běhu. Díky propojení sociálními sítěmi projevujeme soucit s obětmi obecně přijatým modelem chování. Slogany, které volají Je suis… #Pray for… jsou opakovaně využívány v souvislosti s hrůznými činy kolem nás v různých lokalitách a na různých kontinentech. Časté (zne)užití tohoto principu nás vzdaluje opravdovému prožitku, skutečné empatii, tragédie se stává každodenností doprovázenou hesly ztrácejícími autenticitu a propadajícími se do banality. Přidáme příslušný label a „záležitost“ je vyřízena (Bez názvu, 2015–2016).
Obraz Picture of the Day (2013) vznikl po prvním plynovém útoku v syrské Ghoutě 21. srpna 2013. Média pod titulem snímek dne bez zaváhání zveřejnila tragické následky tohoto zásahu sarinem detailním záběrem na desítky mrtvých dětí. Snímek obletí téměř v jednom okamžiku celý svět, aby díky své nálepce definující jeho 24 hodinovou existenci skončil v mlze zapomnění, jako všechny takto servírované události bez ohledu na jejich drásavý či zcela neutrální obsah. Tyto plíživé posuny v etice žurnalismu a v etice médií způsobují místo empatie apatii. Způsob prezentace bez rozlišení povahy informace, nivelizace, řazení a zjednodušování zpráv z míst bojů a teroristických útoků do rubrik s „rychlou navigací“ činí i z tragédie běžně konzumovanou zprávu.
Série imaginárních portrétů s názvem Čísla I–IV (2015) reaguje na imigrantskou krizi v širších souvislostech. Číslovaný jedinec je odtržen od své jedinečné identity, kterou představuje příjmení ve spojení s rodným jménem. Je však nejenom číslem, které jej odlišuje od ostatních běženců, je zároveň číslem, jež je součástí ekonomického soukolí pragmaticky registrujícího novou pracovní sílu s vidinou nepřetržitého hospodářského růstu. Je to ambivalence, dvě strany téže mince, nebo je to pokrytectví? Už v prenatálním stavu je plod na snímku z ultrazvuku očíslován, jako by to předznamenávalo jeho budoucí roli položky v ekonomické bilanci, která je alfou a omegou utilitární mechaniky fungování současného světa (č. C121280, č. E947645, 2016).
Diptych Autoportrét I, II (2016) je naopak jemně ironickým vydechnutím. Za vtipnou hrou s žánrem je však kromě relativizace podobizny také jeho neochota být příliš viděn a identifikován. Skrývat se za symboly, metafory a hříčky je mu přirozenější.
Josef Žáček je typem umělce, který vede své polemiky se světem a jeho peripetiemi přímo na plátně, a pokud se na nich objevili v minulosti andělé a beránci vedle hyen nebo ptáků, stali se symboly prosté touhy po pravdě a prozření bez souvislosti s náboženstvím a jeho praxí. Žáček navíc používá jejich seriálové řazení v konceptuální celek, aby jim dodal punc jakési samozřejmosti, s kterou nás mají provázet pokud možno každodenně.
V Praze 2017
-------------------------------------------------------
The Austrian literary theorist and philosopher Konrad Paul Liessmann describes the universe as a space of the everyday, which seems to be opposed to freedom craved by society both historically and at present. Our environment is full of stereotypes, rituals and banalities related to everyday needs of all of us. This has a far-reaching effect on society-wide phenomena. The title of the exhibition, Anticorps (from French; antibody, a protein complex neutralizing pathogens), expresses the artist’s urge to activate effective means for resuscitation of our bodies, gasping for breath, in which we are forced to live. Since Liessmann does not want to be a mere moralist and offers a way out of everyday life via art, it is no coincidence that through him Žáček seeks answers to the question of how to restore in our lives the dividing line between the mundane and real events, which used to be so tangible before.
Stereotypes are everywhere around us. They infiltrate previously taboo or commemorative events. Terrorist acts have become an “ordinary” part of the course of life. As a result of social networking, we show our sympathy with the victims by a generally accepted model of behavior. Slogans Je suis… #Pray for… are repeatedly used in connection with the outrageous acts around us in different locations and on different continents. The frequent (mis)use of this principle takes us away from real experience, real empathy; the tragedy becomes commonplace, being accompanied by slogans which have lost their authenticity and sunk into banality. We give it an appropriate label and are done with the “issue” (Untitled, 2015–2016).
The painting Picture of the Day (2013) was created after the first nerve gas attack in Ghouta, Syria on 21 August 2013. Under the title ‘Picture of the Day’ the media without hesitation published tragic consequences of the sarin attack in a closeup of dozens of dead children. The photograph traveled around the world at almost the same time, and through its label which defined its 24-hour existence ended in the fog of oblivion like all such events publicized in this way, regardless of their harrowing or completely neutral content. These creeping shifts in the ethics of journalism and the media ethics cause apathy instead of empathy. The way of presentation without recognizing the nature of the information, leveling, streamlining reports from places of combat and terrorist attacks into sections with “quick navigation” converts even a tragedy into a commonly consumed piece of news.
A series of imaginary portraits entitled Numbers I – IV (2015) responds to the immigration crisis within a broader context. A numbered individual is stripped of his/her unique identity, represented by his/her name(s) and surname. But he/she is not only a number that distinguishes him/her from other refugees, but also a number which is part of the economic mechanism pragmatically registering a new workforce with the prospect of continued economic growth. Is it an ambivalence, two sides of the same coin, or is it hypocrisy? As early as in the prenatal condition, the fetus on an ultrasound image is given a number, as if in anticipation of its future role as an item in the economic balance which is the alpha and omega of the utilitarian mechanics of functioning of the modern world (No. C121280, No. E947645, 2016).
On the other hand, the diptych Self Portrait I, II (2016) is gently ironic. In addition to the relativization of the portrait, behind the humorous play with the genre there is also his unwillingness to be seen and be identified. Hiding behind symbols, metaphors and puns is more natural for him.
Josef Žáček is the type of artist who conducts his polemics with the world and its twists and turns directly on the canvas, and whenever in the past angels and lambs appeared next to hyenas or birds, they have become symbols of the simple desire for truth and enlightenment without any connection to religion and its practice. On top of that, Josef Žáček arranges them into series forming a conceptual unit in order to provide them with a hallmark of obviousness with which they shall accompany us every day, if possible.
In Prague 2017